A v tomhle roce pro jistotu už podruhé. Dávno je totiž pryč doba, kdy si na tenhle terč troufli tak akorát emzáci z galaxií tak vzdálených, že se tam dosud nedoneslo, že dráždit na takhle citlivém místě americkou námořní pěchotu, Rangery, řízky z Bravo Delty, případně tajné služby a oslizle se přitom otírat o amerického prezidenta, znamená dostat tvrdě přes tlamu a nazpátek být odeslán leda tak v konzervách…
Dnes si ovšem na Bílý dům troufne už každý vidlák, což před pár měsíci, v ptákovině tak debilní, že byla až zábavná, předvedli namakaní Severokorejci, které tehdy vyslal do teroristické akce Antoine Fuqua. Jeho Pád Bílého domu byl napěchován až po okraj učebnicovým patriotismem a srdcervoucím patosem a také spoustou prvoplánovitých klišé, citacemi ze Smrtonosné pasti či Přepadení v Pacifiku a rozedraným plápoláním americké vlajky, které mnohé vedlo k nervóznímu rozhlížení, zdali se tu někde poblíž náhodou nepotlouká Roland Emmerich. Jenomže ten už měl dávno připravený svůj vlastní (a jak je jeho zvykem velkolepý) likvidační plán.
A tak nás naše filmová distribuce zve, zhruba po třech měsících, na další demoliční vypalovačku, která k již zmiňovaným předlohám ještě přihodí něco z Air Force One a minimálně jednu mávací scénu a prototyp „čestného“ zloducha zeSkály a epizodu z podzemního prezidentského bunkru rozšíří o střílečku v katakombách (kudy kdysi chodila do Bílého domu randit Marilyn Monroeová). Na druhé straně se s tím scenáristé moc nemazali, nehledali něco, co tady ještě nebylo, a prali do toho pod tlakem všechna obvyklá klišé, včetně těch ideologických, předznamenaných v drsném reálu jen problematicky obhajitelnou tezí, že „pero je lepší nežli meč“.
Svým (natlakovaným) způsobem, je tohle vlastně taková normální akční oldschoolovka, kde se v obou verzích vyskytuje stejná devastovaná nemovitost, problematicky (ne)bezpečný prezidentský bunkr, tiskový mluvčí, který je důležitější, než se na první pohled zdá, osamělý klon Johna McClanea, který kosí záporáky bez ohledu na jejich počet a výzbroj, a statečný a chytrý teenager (který má do kina natáhnout své vrstevníky). Své si tu samozřejmě odehraje i zdevastovaná červenobíle pruhovaná vlajka a prezident Spojených států, jehož Emmerich předvádí více jako akčního hrdinu, který tentokrát, ve stylu Harrisona Forda z Air Force One, dokáže odstřelit namakaného joudu, který mu dělá z bejváku kůlničku na dříví, případně pálí z okna své limuzíny, která kličkuje na zahradě Bílého domu před dalšími hajzly z raketometu (nebo čeho?), čemuž auditorium, přihlížející za plotem, nadšeně aplauduje.
Že se vám to zdá už přepísknuté, příliš odlehčené a poněkud úsměvné a vlastně docela legrační? Inu, v tom je možná ten největším rozdíl mezi oběma letošními demolicemi Bílého domu - totiž že ta Emmerichova, jež je možná ještě patriotičtější, patetičtější a klišoidnější nežli ta, kterou zplodil Fuqua, se prostě nebere zas až tak smrtelně vážně. A to je dobře! A to je také to, čím ve srovnání obou mega bouraček akcelerovala, jako cyklista, jenž vyrazil z háku a na celé béčkové čáře vyhrává.
Neboť White House Down není vskutku nic jiného nežli béčko, usilující ze všech sil o áčkový look, podložený sto padesáti investovanými miliony, které se ovšem tentokrát vracejí jen ztuha. Roland Emmerich tyhle mega spektákly na požádání vždycky zvládal, rád předváděl a vzhledem k tomu, že jeho blockbustery vymangelily z filmových diváků na celém světě již více než tři miliardy dolarů, nemusí mu zatím vlažnější výdělek jeho posledního opusu trhat žíly.
Zatímco Pád Bílého domu odvracel traumatem jedné nezvládnuté akce sužovaný veterán tajné služby a predátor Severokorejců Gerard Butler, zvolil Roland Emmerich pro adolescentní část publika mnohem výživnější, klíčovou figuru. A tou je slušně osvalený Channing Tatum, jenž už není (a to mu my, kteří jsme o herectví tohohle hezouna zpočátku pochybovali, poctivě přiznejme) jen romantickým výronem holek ze základky, ale cílevědomě maká na tom, aby se stal autentickým akčním hrdinou, který definitivně říká sbohem, Milý Johne, a vstupuje mezi drsňáky z elitní jednotky G. I. Joe.
Tentokrát je jeho snem vstoupit do tajné služby a chránit prezidenta Spojených států amerických, protože tohle je přece ta nejdůležitější práce na světě a taky by mu možná zvedla reputaci u jeho přezíravé a přemoudřelé dcery, která miluje daleko intenzivněji amerického prezidenta nežli vlastního taťku, jenž se pořád potlouká někde ve světě po nebezpečných misích. Možné (byť přiznejme nevěrohodné) je, že tohle vlastenecké cítění je pro současná americká děcka symptomatické. Daleko pravděpodobnější ale je, že tady dosahuje spontánně osvojený a hypertroficky rozvinutý americký patriotimus rodáka z německého Stuttgartu Rollanda Emmericha jednoho ze svých úsměvných vrcholů.
A tak se Cale vydá se svojí dcerou Emily, která může leckomu zpočátku připomínat namyšleného spratka, jenž dusil Bruce Willise v Posledním skautovi, na přijímací pohovor do Bílého domu. A nikdo z nich netuší, že je to den, jenž začne zákeřným útokem „jestřábů“, kterým nevoní prezidentova mírová politika na Blízkém východě, a skončí tím, že se Emily postaví s prezidentskou vlajkou bitevním raptorům, které hodlají srovnat Bílý dům, obsazený nepřítelem, s washingtonským lesoparkem.
Ano, ani tentokrát nepadlo jablko daleko od stromu! A tak, zatímco Cale už dávno odhodil sako, svlékl košili a dál plynule snižuje počet žoldáckých hajzlů už jen ve willisovském nátělníku - a vy se těšíte na finální souboj s jejich namakaným předákem Stenzem, který prostě musí přijít, Emmerich pro něj připravil tečku vskutku explozivní - Emily na vlastní nedospělé triko šmejdí Bílým domem. Rozumějte zdevastovaným Bílým domem, kde na každém kroku číhá smrtelné nebezpečí, okolo něhož padají k zemi Black Hawky jako mouchy a který je plný mrtvých strážných, policajtů a agentů tajné služby, kteří to neustáli. A v téhle explozivní kulise Emily v pohodě natáčí řádění likvidační smečky na mobil, aby jejich držky mohla pověsit na svůj blog, který se rázem stane světově nejsledovanější položkou na YouTube. Prostě další trademarková emmerichovina, při které musíte dát bacha, abyste se nezakuckali popcornem.
Zaujatá poznámka, která nemá v recenzi co dělat (ale nemohu si ji odpustit): Jakkoli je Emily pečlivě vykreslena jako dokonalá americká hrdinka (jiné táta Emmerich ani neumí), jejíž monogram si holky ze základky nechávají masově tetovat na kotník, působila na mě jako pěkná průda, se kterou bych do jedné školky nechtěl chodit ani náhodou.
V dresu klaďasů na sebe, tak jak je ostatně jeho zvykem, upozorňuje sympaticky se o akci pokoušející Afroameričan (aby to bylo nenápadně aktuální), prezident v teniskách a idealistický zarputilec Jamie Foxx, a dokonalá, byť poněkud suchá agentka Maggie Gyllenhaalová, která ve své kariéře udělala zřejmě první vážnou chybu, když neodhadla, jaký dynamit se v Caleovi skrývá. Záporáky určené k vybití (což v případě Emmericha není spoilerování, ale zákonitý předpoklad jeho vlasteneckých point) reprezentují přesvědčivě pomstychtivý, vůči sobě však vcelku čestný James Woods a profesionálně bezchybný, žoldácký zabiják Jason Clarke, kterého Cale vytáčí vybíjením jeho kumpánů tak, že úplně ztratí hlavu (a to tak, že ve finále doslova).
Po Dni nezávislosti a 2012 Emmerich Bílý dům znovu vykostil, což už může vypadat trochu jako cílená destruktivní obsese, ale možná tak bezstarostně činí proto, že podobně jako místní průvodce ví, že bude za pár týdnů v pohodě postaven znovu. Jestliže přistoupíte na jeho spiklenecké pomrkávání a budete White Down House vnímat jako odlehčenou zábavnou akční show a relaxační výplach, který není devastující, ale očistný, můžete se, při této opulentní a velkoryse natočené stylové bojovce (téměř prezidentsky) bavit.
WHITE HOUSE DOWN. USA 2013, 137 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Roland Emmerich. Scénář: James Vanderbilt. Kamera: Anna J. Foersterová. Hudba: Thomas Wander, Harald Kloser. Hrají: Channing Tatum (John Cole), Jamie Foxx (prezident James Sawyer), Maggie Gyllenhaalová (agentka Carol Finnertyová), Jason Clarke (Emil Stenz), James Woods (Martin Walker), Richard Jenkins (Eli Raphelson). V kinech od 18. července.
