Divadelní kabaret Blonďatá bestie ani lobbistický seriál Kancelář Blaník nepředstavují podle mediálního teoretika Jana Jiráka invenční politickou satiru, protože střílejí na dávno rozestavěné, politické terče.
Dobrá satira kritizuje nedotknutelné, ale to čeští politici nejsou, říká teoretik médií
K čemu satira společnosti vlastně slouží?
To je vůbec nejsložitější otázka. Obecně řečeno, každá satira slouží především k nasvícení, k odhalení nějakého významného společenského problému, který autor považuje za zásadní. Tato důležitost je podstatou satiry. Aby se jednalo o něco, co je v základech společnosti. Když to autor považuje za nezdravé, může na věc poukázat různým způsobem a satira je jedním z nich. Je signálem, že by si společnost přála, aby platily hodnoty, které ještě neplatí.
Vedle morálního postoje, který satirik prezentuje, hraje důležitou roli i humor.
V zásadě. Satiru si spojujeme s nadsázkou, jejíž vyznění humorný rozměr zpravidla mívá, ale tím podstatným výrazovým prostředkem je právě nadsázka.
Takže může existovat satira bez humoru?
Se slovem humor je potíž v tom, že v sobě obsahuje jakousi laskavost a smíření. Kdybych na vás měl navázat, satira je humor bez smíření. Zásadní je, že je formou kritiky.
Tady a teď
Teoretik médií a mediální komunikace Jan Jirák přednáší na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity i na Metropolitní univerzitě Praha. V letech 1997–2000 působil jako člen a předseda Rady České televize. Je spoluautorem Dějin českých médií a etalonu oborové gramotnosti, publikace Masová média, podílel se na publikaci Politická komunikace a média. Stojí také mj. za překladem satirických sloupků klasika americké žurnalistiky Arta Buchwalda.
Jan Jirák
Když budeme satiru vnímat jako pranýřování společenských nešvarů, v případě politické satiry jde o nešvary ve správě věcí veřejných. Není ale politická satira jenom formou, jejímž prostřednictvím společnost rezignuje na veřejnou aktivitu, protože jí stačí se politice vysmát? Nefunguje ve skutečnosti jako anestetikum?
Kdybych se držel vašeho příměru, tak spíš jako hypnotikum… ale nemyslím si to. Politická satira má totiž jednu docela významnou vlastnost: Je způsobem, jak se přihlásit k určitému názoru. Zkusím vám to říct na příkladu. Pozdní hry Voskovce a Wericha, Caesarem počínaje, byly evidentně satirické. Jít na Voskovce a Wericha do Osvobozeného divadla znamenalo demonstrovat, že jejich kritický postoj sdílím, a také se jim stalo, že jim pravicová bojůvka přišla divadlo vytřískat. Spíš než anestetikum může být politická satira v jistém smyslu mobilizační. Když ve mně rezonuje a vidím, že je nás takových víc, tak se mi uleví, a řeknu si: Jsou tu lidé, kteří vidí svět jako já. A tato možnost prožitku kolektivního náhledu na věc je důležitá.
Jestliže můžeme návštěvu satirického představení brát jako přihlášení se k názoru, jakými způsoby se potom do satiry propisuje politická ideologie? Zmiňoval jste Voskovce a Wericha, já teď narážím například na karikatury, které v padesátých letech tiskl časopis Dikobraz…
Satira se musí vyjadřovat k problémům, které jsou ve společnosti zásadní a aktuální. Musí se odehrávat tady a teď. Satira padesátých let je s tímto principem nesrovnatelná, protože nedefinovala, co je zásadní. Vyhovovala určité politické objednávce, která jí říkala: ‚Budeme tepat kapitalisty, budeme karikovat (amerického prezidenta) Trumana a tlusté pány s doutníkem.‘ Funkci satiry to ale neplnilo, protože se to neobracelo do společnosti a ani nešlo o její zásadní problém. Byl to problém, který v tu chvíli definovala mocenská elita. Tvrdím, že to, co bylo oficiálně vydáváno za satiru – to jest karikování amerického kapitalismu a německého revanšismu – byla oficiální hra na satiru, ale nebyla to satira.
Ve vazbě na následné dekády můžeme mluvit o tzv. komunální satiře, tedy tepání obecných společenských prohřešků, se kterým se pojí třeba tvorba Šimka a Grossmana, vedle toho je zde Jára Cimrman a hra se skrytými významy. Čerpá současná politická satira z této tradice?
Velká návaznost zde není. Došlo k významnému přeryvu, když období po roce ‘89 přálo ironickému, satirickému, kritickému zobrazování minulosti, ale ne tehdejší současnosti. Dělat satiru na poraženého nepřítele je ale nesmyslné a satiru to ochromilo. Přitom k tomu nedošlo poprvé, Přemysl Rut upozorňuje na to, že nejvíc kritických a satirických písní na Rakousko-Uhersko vzniklo po roce 1918.
Když už se počátkem devadesátých let do něčeho střílelo, střílelo se do komunistů a minulosti a politická elita to živila: „Kdo kritizuje současnost, chce návrat ke starým pořádkům.“ Pokusy o satiru proto byly rozpačité a vzbuzovaly rychlý odpor. Česká soda si to zkusila, zkusilo si to Studio Kroměříž. Se satirou nově začínáme na přelomu tisíciletí a začínáme s ní nepodstatnými věcmi parodického charakteru. Emblematické je Tele Tele.
Rozestavěné terče
Je satira nástroj, který používají slabší proti silnějším?
Rozlišujeme-li slabé a silné v rovině držení politické moci, tak je rozhodně způsobem, jak zobrazit hodnotově problematické stránky mocných, může ale zobrazovat i hodnotově problematické stránky slabých. Jde o nasvícení hodnotového propadu, který se ve společnosti odehrává.
Odehrává se v posledních letech takový hodnotový propad v Česku? Ptám se proto, že tuzemská politická satira je podle všeho na vzestupu. Od kabaretu Blonďatá bestie, který se před šesti lety inspiroval únikem odposlechů Věcí veřejných, pokračovala úspěšnou Kanceláří Blaník a divadelní hrou Ovčáček čtveráček. Co se v české společnosti stalo? A stalo se vůbec něco?
Mám pocit, že se v české společnosti v podstatě tolik nestalo. Blaník i Blonďatá bestie jsou docela zajímavý pokus o to, jak si střílet z některých negativních projevů v české politice, třeba z korupce. Slovem „střílet si“ odpověď opatrně obcházím, protože mám problém říkat tomu skutečně satira.
Proč?
Neříkají mi nic nového a není v nich žádný objev. Zkusím to doplnit na příměru. Myslím, že určitou kvalitu satiry měl svého času film Věry Chytilové Kurvahošigutntág, který si střílel z restituentů v době, kdy byly restituce nedotknutelnou ikonou polistopadové transformace. A to je jedna z významných rovin dobré satiry – dobrá satira se umí kriticky podívat na něco, co působí nedotknutelně. Nechť mi politici odpustí, ale česká společnost na nich nic nedotknutelného nevidí, a když, tak jenom na některých. A z těch si Blaník nestřílí. Jinými slovy, toto není satira, je to cvičení na střelnici, cíle jsou dávno postavené a tvůrci se do nich jen chytře a s notným dílem docela milého humoru strefují.
Čím si ale potom vysvětlit, že je komiky, která se inspiruje politickým životem, ve veřejném a potažmo v mediálním prostoru tolik?
Jde o pokračování trendu, který byl daleko nenápadnější a začal v klubových divadlech. Blaník a Blonďatá bestie těsně navazují na to, co se objevovalo v produkcích DAMU nebo Vostopětky. Zde se kritika formovala, když si mladí lidé najednou dokázali střílet ze záležitostí, které vypadaly, že je musíme brát vážně.
K menším scénám se vážou i nejvýraznější příklady z posledních let. Zmiňovanou Blonďatou bestii hrálo studio Rubín, hry o Jiřím Ovčáčkovi vznikly ve Zlíně a i za Blaníkem stojí internetová televize. Dá se vystopovat nějaká korelace mezi tématem – střílením si z politiků – a prostorem, kde k němu dochází?
Souběh okolností tady asi bude. Česká televize na začátku nabídku na Kancelář Blaník odmítla. Velké zavedené mediální domy podobně jako velká zavedená divadla jsou orientovány na střední proud, mainstream, v podstatě mainstream měšťácky laděný. A měšťáctví je postoj, který sice přeje určitému veselí, ale nepřeje satiře.
Nestojí ale prostředí menších scén a internetu proti vašemu tvrzení, že Kancelář Blaník není politická satira, protože politici u nás nejsou nedotknutelní? Kdyby tomu tak opravdu bylo, proč by potom tvůrci utíkali do guerillových prostor?
A jsou to ještě guerillové prostory? Stream bych dnes už přijal do mainstreamu… i když té úvaze rozumím. Možná že je tento prostor, kterému říkáte guerillový, pořád ještě vnímán jako určitá alternativa k popovému, středoproudařskému měšťáctví.
Blonďatá bestie / Bára Poláková
Zatajený dech
Politická satira se sice v Česku primárně opírá o komiky-herce, do stejného prostoru ale kromě nich vstupují i novináři, ať už jde o Noru Fridrichovou a její tečku v závěru 168 hodin anebo, zřejmě nejvýrazněji, Jindřicha Šídla. Je to ale u novinářů vůbec patřičné?
Určitě. Nezapomeňme, že satira je určitý žánr komentáře, vysvětlení názoru argumentem, který v satiře sice spočívá v nadsázce, ale přítomný tam je. Satira k novinařině patří, v její historii i současnosti.
Pokud se podíváme přímo na terče, v souvislosti s tématem celkem často zaznívá, že jsou autoři překvapení, kolik materiálu jim vyprodukuje sama politická scéna. Došlo v tomto ohledu ke kvalitativní změně, třeba ve srovnání s časy České sody?
Nemyslím si, že česká politická reprezentace je až tak absurdní, jak máme tendenci se vzájemně ujišťovat. Je prožraná, zkorumpovaná, ale je to normální politická reprezentace, jakých jsou po světě spousty.
Moje otázka směřovala spíš k tomu, jestli není vlastně logické, že momentů s komickým potenciálem přibývá, když se podoba politické komunikace proměnila a když politiku vnímáme více prostřednictvím jejích aktérů než idejí.
Samozřejmě. Politická komunikace se celá proměňuje, depolitizuje se a svým způsobem se víc entertainizuje. Tady bych vám dal za pravdu. V parodicko-satirických výstupech se to odráží tím, že nabývá na významu nikoliv postava politika, ale postavy jeho poradců a těch, kdo politiky vytvářejí. Důraz se klade na lidi za scénou, parodují se píáristé nebo spin doktoři. Ještě to ale nedostalo takovou razanci, aby se nad brilantností satirické analýzy zatajil dech.
Základem satiry je totiž analýza situace, porozumění a pochopení, ne vyjádření emocionálního postoje. Problém české politické satiry je v tom, že jsou z ní příliš znát pocity autora. Jedna z nejkrásnějších satir světových dějin je Skromný návrh od Jonathana Swifta, satirické zobrazení zoufalství z toho, že politika není schopná zabránit zbídačování, a v návrhu, co dělat s chudými dětmi, je i možnost udělat z nich potravu. Je to drsné a nadsazené, ale jde to k jádru věci… a je to analytické. České satiře chybí, je prvoplánovitější a chybí jí analytičnost i kus rafinované hry s divákem nebo čtenářem.
Závěrem: Na jedné straně můžeme politickou satiru reflektovat jako projev vyspělé, demokratické společnosti, která se dovede smát. Současně ale také jako ukázku slabé, rozpolcené společnosti schopné jenom výsměchu. Kde leží hranice, odkdy můžeme o satiře přemýšlet jako o pozitivní, místo negativní – a naopak?
Náhled záleží na pozici hodnotitele. Jinak situace vypadá ze Sněmovní ulice a jinak z kavárny Slavia a ještě jinak z hospody v Čimelicích. V zásadě si myslím, že satira není známkou rozdrobení a rozpolcenosti, protože obsahuje jeden významný prvek – nabídku katarze. Je to vyloženě katarzní žánr, který přes poznání něčeho špatného dává člověku možnost prožít, že by stav mohl být lepší a že to kromě něj vidí podobně ještě někdo jiný. Jeden z důvodů, proč jsme rozpačití z české satiry, je ten, že místo aby šla cestou nabídky katarze, má téměř moralistní, didaktický charakter a říká: Přeju si, abyste si mysleli to co já. Jsem přesvědčen, že pokud se o satiru pokoušejí autoři, kteří ji neumí satiricky pojmout, tak se správný satirik ještě nenarodil.
Ovčáček čtveráček