Před 125 lety se v Mariinském divadle v Petrohradě poprvé tančil Louskáček. Vánoční balet Petra Iljiče Čajkovského se při své premiéře velkého úspěchu nedočkal a kritici jej vyloženě zepsuli. Poprvé za hranicemi Ruska se Louskáček hrál v roce 1908 v Praze, celosvětový hit se z něj však stal až v druhé půlce minulého století, především díky newyorské choreografii George Balanchina. Dnes je pohádka o oživlé hračce a zlém Myším králi kasovním trhákem, bez něhož si některé baletní společnosti jen těžko dokáží představit svou existenci.
Louskáček baletí již 125 let. „Nesnesitelně nudný i pro děti,“ psalo se po jeho premiéře
Louskáčka o Vánocích nasazují velké i malé baletní soubory po celém světě. Odborníci tvrdí, že mnohé taneční společnosti ve Spojených státech prodejem vstupenek na Louskáčka utrží téměř polovinu svých celoročních příjmů. Z nich pak dotují jiné, méně výdělečné projekty.
Ostatně, když New York City Ballet dílo v roce 1954 uváděl v dnes ikonické choreografii George Balanchina, která kus v Americe definitivně proslavila, časopis Times napsal: „Louskáček stál newyorkskou společnost 80 tisíc dolarů, ale do konce týdne se jim to vrátí: veřejnost vykoupila všechna ohlášená představení.“
- Ukázka z Balanchinova Louskáčka:
Louskáček v provedení Birmingham Royal Ballet
Ve Spojených státech se Louskáček stal součástí vánočního folkloru podobně jako Santa Klaus a jeho osm sobů, kýčovité světelné instalace a nakupování dárků.
Pro mnoho dětí Louskáček znamená první kontakt s baletem i klasickou hudbou, neboť rodiče své ratolesti o Vánocích na představení vodí, aby je snesitelnou formou vystavili „vysoké kultuře“. Nemluvě o tom, že v mnoha nastudováních děti také vystupují a jejich výkony si zaslouží vidět celé širší příbuzenstvo, k libosti baletních kompanií.
Čajkovského hudba se navíc stala natolik automatickou asociací vánoční atmosféry, že jí lze během prosince jen s obtížemi uniknout. Ozývá se nejen v divadlech při baletních představeních či v koncertních sálech v podobě slavné suity. Slyšet je také v mnoha hraných i kreslených filmech a seriálech, vánočních reklamách, dokonce i jako soundtrack k videohře Tetris od firmy Nintendo z roku 1989. Na muziku se totiž nevztahují autorská práva, jak vtipně připomínají postavičky ze seriálu Simpsonovi v jednom z vánočních dílů, který je pojat jako muzikál na melodie z Louskáčka.
Louskáček je kuchyňský nástroj určený k lámání skořápek ořechů. V 15. století, ne-li již dříve, se louskáčky začaly vyrábět ve tvaru vojáků, rytířů, králů či jiných postaviček. Používalo se více materiálů, avšak nejčastěji byly vyřezávány ze dřeva. Do úst figurky se vložil ořech, který se rozlouskl zmáčknutím páčky na jejích zádech. Tradice pochází z Německa, kde se věřilo, že nosí štěstí. Dnes figuríny nesou vánoční symboliku a vyrábí se pouze k dekorativním účelům.
Louskáček ze 17. století
Jak tančí čokoláda?
Cesta do posluchačského podvědomí byla pro Čajkovského hudbu dlouhá. Louskáčka si u ruského komponisty objednal ředitel Carských divadel Ivan Vsevoložkij po úspěchu Čajkovského přechozího baletu Spící krasavice. Na Louskáčkovi Petr Iljič opět spolupracoval s baletním mistrem Mariinského divadla Mariusem Petipou, který měl vytvořit libreto a choreografii.
Petipa Čajkovskému poskytl scénář a podrobné instrukce pro každé číslo. Práce ruskému skladateli od ruky příliš nešla, notoricky sebekritický Čajkovskij pochyboval o své hudbě i o poněkud banálním námětu Louskáčka. „Pociťuji plnou neschopnost hudebně vyjádřit horu cukrovinek,“ napsal svému bratru Modestu Iljiči Čajkovskému zřejmě v narážce na to, že v díle baletí postavy jako Cukrová víla, princ Mandlové mléko, Káva, Čaj nebo Čokoláda.
Bourneova choreografie Louskáčka v Sadlers Wells Theatre v Londýně
Čajkovskij některé části baletu složil ve Spojených státech, kam jej pozvali, aby dirigoval koncert při slavnostním otevření Carnegie Hall. Z cesty si přivezl spoustu bubínků, trubek a dětských hraček. Během evropských cest narazil v Paříži na tehdy zcela nový nástroj - celestu. Instrument jej natolik okouzlil, že ho vydatně zapojil do orchestrace. Vyhověl tak Petipovu nesnadnému požadavku, aby při Pad de deux víly a prince divák slyšel „kapat kapky z fontány“.
- Klavíristka Wiener Staatsballet Shino Takizawa hraje na celestu variaci Cukrové víly (Sugar Plum Fairy) z Čajkovského Louskáčka:
Po dokončení orchestrace byla hudba ve formě suity představena posluchačům v březnu a červenci roku 1892 v Petrohradě a Moskvě. Přijata byla s velkým nadšením. Petipa, přezdívaný „Otec klasického baletu“, ke kterému Čajkovskij choval velký respekt a nedovedl si představit, že by „dělal balet s někým jiným“, následně začal se zkoušením, aby na konci září oznámil, že je nemocen a nemůže pokračovat. Práci svěřil svému asistentovi Lvu Ivanovi, který Louskáčka dokončil v jeho intencích.
Louskáček v Mariinském divadle v Petrohradě v roce 2015
Premiéra baletu proběhla společně s operou Jolanta, jak bylo tehdy běžné v Paříži. Jenže večer 18. prosince (podle tehdejšího kalendáře 6. prosince) 1892 v Mariinském divadle v Petrohradě nedopadl slavně. Přestože balet po generální zkoušce pochválil sám car Alexandr III., kritici jej přijali nevlídně. „V podobě, v jaké je Louskáček vytvořen, je nesnesitelně nudný pro dospělého diváka, i pro děti je málo zábavný,“ napsala například Petěrburgskaja gazeta.
Negativně psal ruský tisk i o tanečnících. Italská primabalerína Antonietta Dell'Era byla označena jako „korpulentní“, přestože sklidila aplaus a pět opon. Olgu Preobrajenskou jeden novinář popsal jako „mdlou“. Libreto bylo odsouzeno jako „nevyrovnané“ a nevěrné Hoffmannově pohádce, tisku také vadily děti na pódiu. Naopak Čajkovského hudba se kritikům povětšinou líbila.
Přestože tisk Louskáčka nepochválil, na repertoáru Mariinského divadla se kvůli oblibě u diváků ještě několik let udržel. Kritika postupně začala měnit svůj názor a v roce 1905, když už byl Čajkovskij po smrti, psaly Birževje vědomosti: „Jak se to často stává, kritika se mýlila v hodnocení tohoto baletu a včera, nehledě na 56. uvedení Louskáčka, bylo divadlo zcela zaplněno. Nádherná Čajkovského hudba obdivuhodně ilustrující Hoffmannovu pohádku i šťastně postavené tance v druhém jednání vysvětlují stálý úspěch tohoto baletu.“
Z Prahy do New Yorku a celého světa
Prvního uvedení mimo Rusko se Louskáček dočkal v Praze. V roce 1908 jej nastudoval šéf baletu Národního divadla Achille Viscusi. Zaměřil se na dětského diváka a dílo „vylepšil“ několika nápady, které měly děj dovysvětlit a rozšířit.
„Výsledek by se dal samozřejmě charakterizovat jako naprostý galimatyáš a bez četby libreta se nedalo příběhu vůbec porozumět,“ popsala Viscusiho invence taneční historička Helena Kazárová. „Nicméně určitý pozitivní aspekt tu byl, jednak se Viscusimu povedla choreografie tance sběhových vloček, za což sklízel chválu v tisku, a nakonec se balet udržel na repertoáru tři sezony,“ dodala.
V Rusku byl balet znovu inscenován až ve 20. letech. V západní Evropě spatřili Louskáčka poprvé v roce 1934 v Londýně, přes oceán doplul v roce 1944, kdy byl uveden v San Francisku. Přelomová ale byla především zmíněná choreografie George Balanchina z roku 1954, která se v New Yorku hraje dodnes.
Od té doby je Louskáček repertoárovým kusem, který se v mnoha dramaturgických řešeních tančí po celém světě na amatérské i profesionální úrovni – od baletních školiček přes konzervatoře po nejprestižnější divadla. Rada pro toho, kdo by chtěl na představení vyrazit, je jednoduchá: Všude tam, kde se dělá balet, bude o Vánocích i Louskáček.