Dokument Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama přináší portrét člověka, který se chová nekonvenčně, ale díky tomu dokáže reflektovat věci, které většina lidí přehlíží. Někdy se tak děje z pocitu, že stejně není možné nic změnit, jindy z vrozené lhostejnosti. Protagonistka filmu Dorotka Nvotová oproti tomu jde do všeho s plným nasazením, bez přemýšlení, intuitivně a bez ohledu na důsledky. Většinou je nařčena z naivity, ale dokument režisérky Venduly Bradáčové, na kterém se koprodukčně podílela i České televize, odhalil, že spíš než o naivitu se jedná o životní postoj. Neprochází situacemi nepoznamenána, ale odmítá ke složitostem a komplikacím života přistupovat jinak, třebaže rozvážněji, protože tím by ztratila sama sebe.
Fulmaya napovídá, že svět dokáží změnit géniové, blázni a někdy i naivky
„Nemyslím si, že jsem naivní. Mám víru v život, víru v lidi, a tak to má být. Pokud lidé mou víru zklamou, tak je to jejich problém. Věděla jsem, že v charitě bývá mnoho podvodů, víme, že se to děje. Ale víme, že politici jsou špatní, a přesto jdeme volit. Víme, že manželství se rozpadají, přesto je uzavíráme. Jestliže někdo říká, že nevěří na charitu, protože neví, kam jeho peníze jdou, je to, podle mého, super výmluva, aby neměl výčitky svědomí. Jestli nevěřím, tak si založím svoji nadaci nebo půjdu do terénu, abych měla přehled, co se děje, ale rozhodně něco udělám,“ zveřejňuje své názory Nvotová.
Režisérku k natočení filmu o této dívce ponoukl rozhovor, který odhalil hereččinu osobnost, její uvažování i spontaneitu a nekonformní chování, což si prý říkalo o filmové zpracování. A přesně to je základem vzniklého dokumentu. Před užaslým divákem se začne odvíjet jeden úsek života mladé ženy, která je schopná říct začínající herecké kariéře sbohem a zůstat v naprosto odlišné zemi s jinou kulturou, tradicí, společenskými i mravními zákony. I tam se ovšem chová svobodně a tak, jak chce, někdy propadá trudnomyslnosti, jindy provokuje, ale stále, skoro až obsedantně „páchá“ dobro.
Tvůrčí tým filmu Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama
Přestože se jednalo o Bradáčové režisérský debut, překvapivě řemeslně zdařile a vyváženě se jí podařilo složit celek z promluv hlavní hrdinky a obrazů světa, ve kterém momentálně žije. Poměrně jednoduchá forma výstižně zachycuje jak složitou realitu asijské země, tak osobitě spontánní a předsudky nezatížené vnímání Dorotky Nvotové.
„Nemám pocit, že by ve filmu něco chybělo. Věděla jsem, že jedu točit živý příběh a že v podstatě poplyneme s momentálním životem. Zaznamenali jsme i věci, které ve scénáři nebyly, protože se udály právě v tu chvíli. Byli jsme otevření a stále ve střehu, přestože natáčení uprostřed tak jiné země nebylo pro nás vůbec jednoduché,“ přiznala režisérka.
Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama (zdroj: ČT24)
Otevřenost a poctivost v přístupu k dění během natáčení dokazuje i situace, která způsobila to, že tmavovláska Nvotová skoro po celý film vystupuje jako blondýna. Protagonistka tuto skutečnost vysvětlila: „Byli jsme po dlouhém a náročném treku v západním Nepálu. Tři týdny v krajině nedotčené civilizací, kdy vodu jsem viděla asi třikrát, a to ještě ledovou. Po konci jsme se ocitli v jednom horském městečku, kde bylo kadeřnictví, ale horské kadeřnictví. A já najednou viděla všechny ty moje šerpy, koňáky, kuchaře, jak se tam blaženě oddávají slastem stříhání a masáží obličeje, že jsem i já po tom zatoužila. Ale protože jsem měla celkem krátké vlasy, nebylo co stříhat, tak jsem si řekla, že se alespoň obarvím na blond a získám tím jakýsi pocit čistoty. Samozřejmě, že mi to za týden, dva začalo vadit, ale to už byl roztočený film a režisérka mě přesvědčila, že bych to takto měla už dotočit, protože se najednou objevit uprostřed filmu s tmavou hlavou, by vypadalo divně.“
Dramatičnost snímku ovšem nedodala odbarvená hlava, ale nenadálý a závažný zvrat, který nakonec nečekaně dokument uzavírá. Potvrdilo se tak, že Vendula Bradáčová měla dobrou intuici, když se rozhodla sledovat s kamerou Dorotku Nvotovou. Prozrazovat to, by ovšem mohlo případné diváky připravit o nečekanou katarzi, kterou tím snímek získal.
Dorota Nvotová u plakátu k filmu Fulmaya, děvčátko s tankýma nohama
Herečka se ukázala být opravdu „zajímavým materiálem“, a zcela určitě nejenom proto, že se nacházela v Nepálu, v té tak vzdálené a problematické asijské zemi. Dorotka by bezesporu dokázala naplnit i další hodiny případného záznamu, třeba ve svém budoucím moskevském působišti, kam se pomalu přemísťuje za svou současnou novou láskou, neboť si na nekonvenční ženu jen nehraje, ona jí skutečně je.
Epilog k filmu Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama
„Nadále ze Slovenska koordinuji záchranu dětí ze sirotčince, za pomoci svého dnes již skoro bývalého manžela Johnyho, který tam kvůli tomu ještě zůstává. Podařilo se nám již umístit 12 dětí buď ke svým biologickým rodičům, o kterých jsme si, my dobrovolníci, mysleli, že neexistují, ale jak později vyšlo najevo, majitel sirotčince děti z chudých rodin vlastně odkoupil, tak do náhradních rodin. Strašně stojím o medializaci celé věci, protože by se jim nemělo podařit celou tu věc ututlat. Věřím tomu, že úplatek, který žádali ke své ochotě zrušit v podstatě zlodějskou organizaci, by pro ně ztratil smysl v případě, že by hrozil nějaký mezinárodní skandál. Jsem přesvědčena, že když se nám podaří usvědčit úřad ze špatného konání, tak se mohou zachránit stovky dětí i z jiných sirotčinců.“
/Dorota Nvotová/
Více o problematice sirotčince Happy Home zde.