Trio NTS se na svém novém albu Zapporno pohybuje bez problémů celým spektrem současné hudby, albová novinka je díky tomu velice pestrá.
Jistě to vychází z osobností všech tří hudebníků, z nichž každý vnáší do společné hry vše, čemu se kdy věnoval. Abychom si rozšifrovali zkratkovitý název: N znamená Michal Nejtek, hráč na klávesové nástroje, uznávaný skladatel soudobé vážné hudby, ale také spolutvůrce různých jazzových projektů a improvizačních sdružení, na druhé straně člen kapely Davida Kollera. Za písmenem T se skrývá kontrabasista Petr Tichý, účastník mnoha jazzových projektů, ale hrál také například s Pavolem Hammelem. A písmeno S patří bubeníkovi Štěpánu Smetáčkovi, vnukovi dirigenta Václava Smetáčka a synovi Pavla Smetáčka, vedoucího Traditional Jazz Studia, hlavně ale technicky mimořádně disponovanému hráči širokého rozpětí, od tvrdého metalu po spolupráci s Lenkou Dusilovou.
Sevřenost i lehkost
Zapporno je již třetím albem NTS, nabízí se proto zajímavé srovnání – jedno je již při prvním poslechu jisté, album má výtečný, plný, a přesto čitelný zvuk, na čemž má bezpochyby velký podíl Simon Ratcliff, člen skutečně slavných britských Basement Jaxx, jinak též miláčků fandů elektronické taneční scény. Ratcliff, který má hudbu NTS již dlouho rád, nabídl, že zdarma nahrávky smíchá a také je bude zčásti produkovat. A přestože se v případě NTS jedná o skutečně zkušené hudebníky, pohled zvenčí je vždy podnětný.
Nahrávky jsou díky produkci strukturovanější, a přestože nejspíše vznikaly na základě volného, improvizovaného hraní, finální podoba je krásně sevřená – a zároveň si podržuje pocit lehkosti, nenucenosti, oné improvizovanosti. Jedna z charakteristik souboru zní „perverz-jazz-punkové trio“, což nutno samozřejmě brát s nadsázkou, popisuje spíše přístup než výsledek. Pro definování (toužíme-li po něm vůbec) hudby, již NTS hrají, by bylo nutno ještě přidat soudobou vážnou hudbu, improvising, rock, filmovou hudbu, elektroniku a tak dál… Úkol, který je přitom zbytečný, natolik se totiž v hudbě NTS všechny možné vlivy prolínají, inspirují a pojí.
Nepřetížené album
Nepřekvapí proto již zmíněné žánrové přechody, od symfoničtější pasáže k swingující jazzové hře rytmiky, nad níž ovšem slyšíme klávesy, někdy ve varhanních rejstřících hrající spíše koncertní part, jindy zase spíše jazzrockový, jako je tomu například ve skladbě Memorie.
A třeba v závěrečné Art Zero, nejspíše poctě dvěma souborům experimentálně laděného rocku, francouzským Art Zoyd a belgickým Univers Zero, slyšíme v unisonech klávesových partů přiznané názvuky na tvorbu obou skupin, ovšem hnané Smetáčkovými dravými bicími, ale také s lehce funkujícím úvodem, smyčcem hranou basou a sekanými akordy klavíru nad tím vším – krásný příklad, kolik různých motivů lze vměstnat do necelých třech minut, aniž by skladba působila jakkoli přetíženě. Což samozřejmě platí pro celé album.
Již byla řeč o Michalu Nejtkovi, je jasné, že veškerá melodická hra, veškeré harmonizování, zkrátka veškerá „muzika“ – a to i s vědomím výtečně zahušťujícího kontrabasu Petra Tichého – leží právě na něm, a k jeho cti je nutno říct, že vše zvládá s naprostou bravurou. Nemáme ale pocit, že slyšíme pouze jednoho, jakkoli zručného klávesistu, zběhlého v různých stylech. Hudba NTS je bohatá a barevná nejen díky Nejtkově nápadité volbě rejstříků i různých efektů, ovšem i díky schopnosti Petra Tichého pouze netvrdit muziku, ale také harmonizovat, nemluvě o jeho občasné hře na trumpetu, a díky flexibilním bicím Štěpána Smetáčka. Bylo tomu tak již na předchozích nahrávkách, ovšem na Zappornu (přiznané poctě Franku Zappovi) došli NTS v této snaze – zatím – nejdál.
