Pohřeb babičky je sice zítra, ale pokus o to, pohřbít vše špatné, může nastat už dnes. Aspoň to si myslí matka rodiny, která v předvečer posledního rozloučení se svou vlastní maminkou pozve ke společenému stolu ostatní příslušníky rodiny, aby se urovnalo vše, co minulost přinesla. V nové divadelní hře Natálie Kocábové Pohřeb až zítra uváděné ve Švandově divadle je ale babička ve skutečnosti nakonec ta poslední, o kterou tady jde.
Recenze: Pohřeb až zítra řízne. A zanechá jizvu poznání, že něco se pohřbít nedá
V útulné rodinné vile se v předvečer pohřbu babičky schází všichni, kteří jí byli blízcí za živa. Plán je jasný, povečeřet a zavzpomínat na blízkého člověka. Jenže místo toho nastává výbušný večer protkaný emocemi jednotlivých postav, protože ty mají nejen své trable, názory na rodinu i aktuální politiku, ale taky silnou potřebu řešit své křivdy, bolesti a touhy, které nedokáží už po letech umlčet.
Jako cukr a bič působí nejprve komické situace ze vzájemného obviňování, spleti názorů a přístupů i k řešení politických otázek, které záhy nabírají na dramatičnosti. To zejména v momentě, kdy se autorka hry dotýká aktuálních témat, jako je uprchlická krize, a nutí se tak zamyslet nad globálním děním a rozdílnosti ve vnímání uprchlíků v očích jednotlivců.
Ve stejný moment do toho ale zcela přirozeně probublávají na povrch vlastní životy a vztahy postav, ve kterých se postupně najde téměř každý. Rozvod nebo rozchod přece řeší kdekdo. Složitou bolest tohoto aktu se ale autorce velmi upřímně podařilo vtělit do jediné jednoduché věty pronesené postavou otce, který říká, že přežít rozvod je mnohdy těžší než vychovat vlastní děti.
Reportáž: Pohřeb až zítra ve Švandově divadle (zdroj: ČT24)
Výkony jednotlivých postav jen dokreslují přirozenost celé hry, že nad skutečností příběhu se nikdo ani nezamýšlí. Matka (Bohdana Pavlíková), její bývalý manžel (Robert Jašków), obě dospělé dcery Andy (Natálie Řehořová) a Tess (Beáta Kaňoková), teenager Miki (Cyril Dobrý nebo Adam Ernest), který ve vile stále bydlí, a matčin nový přítel Jiří (Luboš Veselý) – ti všichni ve společné rodinné disharmonii výborně herecky ladí.
„Potvrdilo se mi, že nejsilnější věci jsou, když se v nich zrcadlí zkušenosti autora. Jen opravdoví mistři dokážou psát o něčem, co nezažili. Divák totiž vycítí, že to je autentické,“ prohlásila Natálie Kocábová. A nejde jí než dát za pravdu. Z téhle hry totiž člověka mrazí a zároveň cítí i naději, že ne vše je úplně ztracené. Příběh samotný je sice vymyšlený, ale rozpoložení jednotlivých postav a vztahů odpovídá tomu, co autorka zažila.
Hru napsala přímo pro Švandovo divadlo potom, co jí před dvěma lety jeho ředitel a režisér Daniel Hrbek vyzval a pomohl jí vytvořit to nejlepší z několika možných textů.
Napsala jsem hru o něčem, co mě stresovalo - o ztrátě pocitu domova. A také o rozvodu, který je v ní všudypřítomný, a přesto jakoby nepodstatný. Mně ale připadá, že právě rozvody udělaly ve společnosti větší binec než obě světové války dohromady.
Rituální taneček se snaží obrousit ostré rohy
Podle dramaturgyně Martiny Kinské je znát, že hru napsala autorka s citem pro tragikomické situace. „Dokáže v životě odpozorovat řadu výrazných a výmluvných detailů,“ okomentovala hru. Podle ní předkládá zajímavý pohled na možnost i nemožnost komunikace, což nemusí vždy nutně souviset s tím, jak jsou si lidé blízcí.
Pohřeb až zítra
A detaily jsou ve hře podány skutečně mistrovsky. Autorka je citlivě začleňuje do celku, kde nenásilně, ale přitom s určitou krutostí uhodí na správnou strunu a zanechají v mysli jizvy. Stejně hluboké, jako když si jedna z postav sester ve hře způsobuje řezné rány po těle, jakoby mohly utišit její bolest z rozvodu. Nebo když se ta druhá ocitá v situaci, kdy chce skočit z okna a její bratr si to chce natočit na mobil a sdílet na sítích. Bez ohledu na to, jak citlivá je celá situace.
Ale pak je tady ještě matka, která je občas hysterická, ale jinak se snaží rodinu stmelit dohromady. Nebo pasáže, kdy autorka záměrně některé životní situace odlehčuje a dává jim punc přirozenosti. Jako třeba otec s tou nejvážnější tváří oznamuje svůj „životní počin“, že připravil pro rodinu něco zcela zásadního, co dával dohromady celá léta: album fotek.
Postavám tak nelze zároveň upřít ani snahu dospět nakonec k vzájemnému porozumění a smíření, které se line hrou a neodbytně klepe na dveře. Jako když si otec rodiny vzpomene, že když se potřeboval překonat nějaký problém, tančil se řecký tanec na motiv filmu Řek Zorba. A tak i on vyzývá nového partnera své bývalé ženy, aby si s ním zatančil. A vlastně se i spřátelil.
Natálie Kocábová se narodila 16. května 1984 v Praze do umělecko-politické rodiny a má americké, skotské a slovanské předky. Její maminkou je americká tanečnice a textařka Marsha Kocábová-Crews, otcem zpěvák, hudebník a politik Michael Kocáb. Natálie má dva mladší sourozence – sestra Jessika je psycholožka, bratr Michael se věnuje hudbě a filmu.
Na FAMU vystudovala obor scenáristika a dramaturgie. Nyní má na svém kontě osm vydaných knih a tři divadelní hry.
Pokud máte rádi humor a dialogy připomínající momenty z komedií Woodyho Allena, což je to, co na textech autorky oceňuje sám režisér hry, další představení se koná 16. června ve Švandově divadle.