Poslední rodina je paneláková Rhapsody in Black ze života geniálního malíře a představitele polského symbolismu, surrealismu, modernismu, fantaskního realismu (a kdoví čeho ještě) Zdisława Beksińského, který v druhé polovině minulého století rád a s gustem maloval ve stísněném bytě na varšavském sídlišti apokalyptické rauše a zubatou, která si jeho divnou rodinu oblíbila, usadila se v její blízkosti a začala ji kosit. Mladý polský objev Jan P. Matuszynski si tímto oslnivým debutem nasadil laťku hodně vysoko.
Nedávno jsme se rozloučili s Andrzejem Wajdou jeho posledním, varovným opusem Mžitky, reflektujícím postválečnou stalinskou totalitu, která uspořádala zběsilý hon na slavného polského malíře Władysława Strzemińského. Poslední rodina se posunula v čase do doby etablované totality a vyhlédla si dalšího věhlasného polského malíře Zdisłava Beksińského, který (jak je podle dobových pramenů známo) skončil jako poslední člen Poslední rodiny brutálně ubodán vytočeným magorem kvůli pár stovkám zlotých.
Zdánlivě lakonickou zprávu z černé kroniky natočil třiatřicetiletý Jan P. Matuszynski, který nezapře svůj dokumentaristický background, věcně, neokázale, přímočaře a bolestně pravdivě jako šťastný film s brutální pointou, kde si všechno parádně sedlo.
Autentický scénář citlivě a bez zbytečného patosu opsal Robert Bolesto ze skutečného života, dokumentárně laděná, přesná režie Jana P. Matuszynského přidala kredibilitu, civilní kamera Kacpera Fertacze atmosféru a skvěle fungující ústřední herecké trio – charismatický filmový světoběžník Andrzej Seweryn, nevypočitatelně explodující talent Dawid Ogrodnik a empatická, silná dobrá víla Aleksandra Konieczna – vdechli svým figurám a jejich fatálnímu příběhu neokázalý rozměr skutečného života.
Prokletí rodiny Beksińských
Nechtějte po géniovi, aby byl standardně normální, nebo o svoji výjimečnost přijde. Zdá se, že tohle ale Zdisławu Beksińskemu nehrozí. Natěšeně a s jistotou, která vede jeho malířskou ruku, balancuje mezi svými anděly a démony, panenkou bez tváře, lidmi bez obličejů nebo s tváří ztracenou v obvazech či nehostinnými krajinami, zabydlenými kostlivci. Tvrdí, že zobrazuje vize a chce malovat tak, jakoby fotografoval své sny, ale jsou to spíše plíživé obsese a hlodavé noční můry, jež způsobují, že mu zanedlouho začnou na záda dýchat současně ujetý život i nekompromisní smrt.
Tuhle Poslední rodinu tvoří ještě jeho syn, rozhlasový moderátor, hudební redaktor a překladatel filmů Tomasz, jenž nervním, chaotickým životem vleče fragmenty otcovy geniality. Ale je to psychouš záměrně zraňující všechny ve svém okolí a chápající sebevraždu jako odvážný a hrdinský čin, o který se průběžně neobratně pokouší a k němuž je mu táta ochoten pogratulovat, kdyby to jednou náhodou vyšlo. A tak jediným zdánlivě normálním rodinným členem je Zdisławova manželka Zofie, silná a tichá žena, která se snaží tmelit tuhle rodinu, jež se chvílemi miluje a chvílemi nenávidí, ale pořád je jediným poutem, které je spojuje.
O nich je tenhle film z varšavské panelákové komunity – o jejich ambicích, prohrách, nadějích i zoufalství a také o tom, jak by chtěli být happy, milovat se, objímat a dojatě skandovat, že láska je čistá, nádherná a neposkvrněná a dobro zvítězí. Jenomže taková dokonalost je iluze, protože tenhle svět je špinavý, nemocný a nespravedlivý, rozbahněný jako plácky mezi paneláky a vyšinutý jako ti, jejichž bytí na něm je vždycky jen dočasné.
Ujeté postavy v ujeté době tápavě hledají záchytné body v silném a čistě odvyprávěném příběhu, který se nějak takhle skutečně stal. O to je Poslední rodina, oscilující mezi životopisným a rodinným dramatem, výmluvnější. Je to extrakt depresivních třiceti let, které se na všech nějak podepsaly, odvyprávěný stroze, nezaujatě až téměř lhostejně, jako by si film nechtěl pustit diváka k tělu. A přesto je to snímek, který vás semele, převálcuje a pomačkané vyvrhne skrze mrazivé finále do neutěšené šedi reálu, kde k sobě život a smrt mají blíž, než jsme si ochotni připouštět.
