Prvorepubliková publicistka Milena Jesenská bývá neprávem zmiňována pouze v souvislosti se svým přítelem Franzem Kafkou. Ovšem jak přesvědčivě prokazují Křižovatky, obsáhlý výbor z jejího díla, Jesenská by své místo v našich kulturních dějinách měla i tak více než jisté.
Recenze: Milena Jesenská stále píše pro přítomnost
Milena Jesenská (1896–1944) – a je to poznat z každého příspěvku, který v téměř devítisetstránkovém výboru čteme – vládla velice osobitým a také pronikavým pohledem. Je přitom jedno, psala-li „pouze“ o módě, lyžování či stravování nebo o závažných politických otázkách či literatuře.
Od nevěry po žebráky
Své názory navíc vždy dokázala skvěle formulovat, tedy krásnou češtinou, srozumitelně, přesvědčivě. A zároveň nikdy ne demagogicky, nepoužívala žurnalistické triky, vždy byla distingovaná, slušná – což ovšem neznamená, že by se nevyhýbala i otázkám intimnějším, radila například ve věcech nevěry („… ke každé vině je třeba dvou: i ten má vinu, kdo se provinil, i ten, na němž bylo proviněno“) či milostného nesouladu.
Těžko vybírat z té spousty příspěvků, musel to být pro editorku Marii Jiráskovou skutečně nevděčný úkol, kterého se ovšem zhostila naprosto výtečně. Takže jen namátkou: Jesenská píše o tom, jak být dámou (Dáma), jak a jaké nosit klobouky (Klobouky), s pochopením a soucitem píše o lidech na okraji společnosti, o žebrácích (Reklama bídy) i o zcela obyčejných lidech ze sousedství (Zajímaví lidé), o dětech či psaní dopisů. Zajímavé jsou články z poválečné Vídně, přibližující neveselou sociální situaci Vídeňáků, dokáže se i krásně poeticky rozepsat (Melancholie v dešti), najdeme zde i Kafkův nekrolog.
Milena Jesenská a P/přítomnost
Rozhodně pikantní jsou cenzurou vybílená místa v článcích, kterými přispěla v roce 1938 do revue Přítomnost, vedené Ferdinandem Peroutkou. Týkají se situace v Sudetech a zjevně kritizující politiku pražské (tedy Benešovy) vlády – Jesenská totiž měla již tehdy jasno v tom, na čem se teprve v poslední době shodují historici. A nejen to, nebála se ani zdůraznit, že Praha nepodpořila ty Němce, kteří nevzývali Hitlera či Henleina, a co vše to pro ně, ale i pro nás znamenalo.
V témže roce uveřejnila v Přítomnosti i delší článek Co zbývá z KSČ?, v němž si mimo jiné klade otázku, co přinesla tato strana kladného lidu. A odpovídá si: „Všechny bilance dopadají nepříznivě“. Je ovšem na místě dodat, že kolem roku 1930 přispívala právě do komunistického tisku, texty plamenné a nezřídka zamířené právě na Peroutku a jeho časopis. Naštěstí však prozřela, což jí pak v Ravensbrücku české komunistky dávaly pěkně najevo. Do Přítomnosti mimochodem psala i po březnu 1939, psala i do odbojářského tisku.
Z příspěvků ve výboru tak skládá nepřímo i život této novinářky a její názory. Z textů napsaných před osmesáti lety se vynořuje Milena Jesenská taková, jakou stojí za to číst i dnes.
Komu by 900 stran nestačilo…
Chce-li čtenář další doplnění, lze sáhnout po biografiích od Aleny Wagnerové (Milena Jesenská) či od dcery Jesenské Jany Krejcarové-Černé (Adresát Milena Jesenská), eventuálně od spoluvězeňkyně z Ravensbrücku Margarety Buber-Neumannové (Kafkova přítelkyně Milena), vyšla i korespondence s Kafkou (Dopisy Mileně).
Milena Jesenská: Křižovatky (výbor z díla). Sestavila Marie Jirásková, vydalo nakladatelství Torst, 2016.