I can't get no… Snad každému okamžitě naskočí i zbytek sloganu, tentokráte ovšem nebude řeč o The Rolling Stones a jejich nesmrtelném hitu. Onu „satisfaction“, tedy uspokojení, totiž marně hledali nejen Mick Jagger & spol., nalézt je nemohli ani mladí lidé z českého severu. A právě o tom, o 60. a 70. letech, o té době, kdy se (zdánlivě) mohlo zpočátku více, aby se pak (skutečně) mohlo méně, pojednává krásně vypravená publikace Tomáše Cidliny I can't get no, ovšem s důležitým dovětkem: Českolipská satisfakce.
Recenze: I can't get no aneb Knižní satisfakce českolipskému bigbítu
Jejími hrdiny jsou všichni ti, kteří v oné době dospívali, kteří se chtěli bavit po svém, kteří chtěli hrát a poslouchat jim blízkou muziku a kteří kvůli tomu naráželi na úřední moc. A kteří se přesto nevzdávali. Zní to možná trochu pateticky, pamětníci ovšem moc dobře ví, o čem je řeč – a bylo zcela jedno, jestli si člověk chtěl poslechnout obyčejnou bigbítovou kapelu, hrající někde na předměstí k tanci, nebo Plastiky, vždy v tom byl problém.
Tomáš Cidlina se ve své knize zaměřil na Českou Lípu a její okolí a již v této volbě lze hledat velké plus – doposud se totiž vždy psalo o velkých centrech, hlavně Praze, protože přece právě tam působily ty nejznámější kapely, a ostatní regiony jako by vlastně neexistovaly.
I can't get no (Českolipská satisfakce)
Jistě, máme publikace jako Baráky, v níž je sepsána historie stavení na území celých Čech a Moravy, na nichž žili a kam se sjížděli především stoupenci našeho undergroundu, tím to ale v podstatě hasne. I proto jsou právě publikace jako tato „českolipská“ tak důležité. Nejen že přibližuje dění v konkrétním regionu, zároveň sympaticky brnká na lokální patriotismus. A proč ne!
Sympatické provokatérství
Jistě zajímavou paralelu načrtává autor hned v úvodu mezi trampingem a bigbítem, ovšem okamžitě je třeba ocitovat jednoho z oněch milovníků přírody: „My jsme nechtěli, aby nám říkali trampové, my jsme byli vandráci. Naším vzorem nebyl Foglar, ale Kerouac.“ Není tedy divu, že právě z jejich řad se rekrutovali muzikanti, kteří stáli u zrodu místních bigbítových (dnes by se řeklo rockových) skupin. Ani desetiletí, která nás dělí od té doby, přitom nesmyla radost a sympatické provokatérství, jež cítíme z jejich vzpomínek i dobových fotografií.
A pak už to šlo ráz na ráz, jedna kapela za druhou, ani jedna to přitom neměla snadné – a přesto se hrálo, po hospodách, kde se dalo. Velkou ranou byl, jako ostatně všude, srpen 1968. I ten je v knize připomenut řadou fotografií, vedle toho jsou zde přetištěny i různé dokumenty, plakáty, pozvánky a podobně.
GALERIE
Z knihy I can’t get no – Českolipská satisfakce
Výpovědi jednotlivých osobností místní scény přibližují podmínky, v jakých se zde hudba dělala, popisují problémy s pořadateli, všemožnými komisemi, kulturním dozorem, místo dostaly i historizující vsuvky, například na působení undergroundových umělců v této oblasti, které jistě nezůstalo bez ozvěny. Ostatně, koncert Plastiků, po němž estébáci zapálili celý dům, v němž se konal, proběhl právě nedaleko České Lípy.
To vše dohromady pak – i díky nápadité grafické úpravě – skládá knihu, jež rozhodně nedělá ostudu ani tvůrcům, ani těm, o nichž pojednává. Snad jedinou výtku: u fotografií, hlavně těch z České Lípy a dalších měst z okolí, chybí popisky, nezasvěcený čtenář tak tápe. Nicméně lze jen doufat, že podobné publikace vzniknou i o dalších regionech – materiálu je, jak vidno, dost, jen sednout a dát si s ním tu práci.