Na fotkách Josefa Sudka se věci ukazují velmi křehké, nečekaně tajuplné a zároveň nějak reálnější, než jak je běžně vnímáme. Významný fotograf evropské avantgardy rád zachycoval obyčejné předměty, stromy, květináče, lahve, židle na zahradě. Proslulé jsou jeho pohledy z okna ateliéru, snímky pražské architektury a zákoutí města. V březnu uplynulo 120 let od narození světoznámého tvůrce a ve čtvrtek 15. září tomu bude 40 let, kdy zemřel.
Ve své tvorbě byl Sudek veliký perfekcionista. Úzkostlivě promýšlel kompozice, pokud nebyl spokojený s výsledkem, vracel se stále na stejná místa a záběry mnohokrát opakoval. V momentě, kdy cítil, že nastal pro snímek ten správný moment, říkal, že slyší, jak „hudba hraje“. Hudba byla ostatně jeho druhou životní vášní. Po čtvrtstoletí se vracel fotografovat rodiště hudebního skladatele Leoše Janáčka, jak ukazuje dokument Fotograf a muzika, který najdete níže v článku.
O ruku přišel na italském bojišti
Na jeho fotografiích se pozoruhodně prolíná vnitřní zkušenost a vnější pozorování, okouzlují také technicky dokonalým podáním jemných tónů a malých detailů. Hra slunečních paprsků a stínů společně s typickou patinou jeho černobílých fotek vytvářejí v divákovi často dojem, že se nedívá na pouhý fotografický snímek, ale na překvapivý, tajemný obraz.
Josef Sudek se narodil v Kolíně 17. března 1896 a na své dětství vzpomínal rád přesto, že jeho otec záhy zemřel a rodina žila ve skromných poměrech. Blízký vztah měl k sestře Boženě, která mu i v dospělém věku pomáhala s domácností. Před válkou pracoval jako knihař v Nymburce, v jednadvaceti letech jej na italském bojišti zasáhla granátová střepina do pravé paže, která mu byla později amputována.
Během následného pobytu v pražské Invalidovně vznikl jeden z jeho prvních fotografických cyklů. V roce 1920 se Josef Sudek stal členem Klubu fotografů-amatérů a Spolku výtvarných umělců Mánes a v roce 1922 jej přijali na grafickou školu. O dva roky později už spoluzakládal Českou fotografickou společnost a v roce 1927 si otevřel vlastní ateliér a živil se jak reklamní, tak portrétní a krajinářskou fotografií.
Světlo a moderní výraz
Jeho první práce ovlivnily různé fotografické techniky (bromoleje) a později romantismus, který se projevuje v měkkých fotografiích s výraznou funkcí světla (cykly Z Invalidovny, Z kolínského ostrova, Ze Stromovky). K modernímu výrazu se Sudek dostal přes cyklus Dostavba chrámu sv. Víta především svými díly pro nakladatelství Družstevní práce. Tento podnik, se kterým spolupracoval od poloviny dvacátých let, mu zadával pravidelné zakázky, například reklamní snímky.
První samostatnou výstavu měl v roce 1932. Přes tělesný handicap používal těžké staré fotoaparáty a postupem času zcela upustil od zvětšování snímků, když vytvářel kontaktní fotografické kopie z velkoformátových negativů. Levou rukou zvládl obstarat všechny úkony nutné k fotografování: zakládání filmu, expozici i vyvolávání snímků.
Nejvýznamnější fotografie vytvářel od čtyřicátých let, vedle panoramatických vedut (Praha, Mostecko) jsou to portréty a lyrická zátiší, například cyklus Okno mého ateliéru, Procházka po mé zahrádce, cyklus Zátiší, Malostranský hřbitov, Vzpomínka na pana kouzelníka, Skleněné labyrinty nebo Velikonoční vzpomínky.
V centru uměleckého dění
Už za první republiky se Sudek ocitl v centru pražského uměleckého a společenského dění. Mezi jeho přátele patřili avantgardní fotograf Jaromír Funke nebo malíři Emil Filla a František Tichý. Po druhé světové válce se stýkal například s básníkem Jaroslavem Seifertem či s malířem Janem Zrzavým. V pozdějším věku ho však provázela pověst samotáře a podivína. Často ho bylo možné spatřit, jak ošuntělý s nezbytnou kamerou na zádech bloumá pražskými ulicemi.
Josef Sudek zemřel ve věku osmdesáti let 15. září 1976 v Praze. Jeho pozůstalost spravuje Uměleckoprůmyslové museum v Praze, které od roku 1995 provozuje Galerii Josefa Sudka v jeho posledním bydlišti na Hradčanech, v domě U Kamenného sloupu neboli U Slunce a Luny v Úvoze 24. Jako výstavní prostor pak slouží také replika Sudkova ateliéru na Újezdě. Původní ateliér v roce 1985 vyhořel.
