ROZHOVOR. Musíme si pomáhat. Název filmu režiséra Jana Hřebejka a Petra Jarchovského odehrávající se za protektorátu – a také mrazivá věta Učitelky, filmové novinky této autorské dvojice. S rodiči i žáky manipuluje žena za katedrou v Československu na sklonku 80. let. Společného mají podle tvůrců oba snímky více. Jejich tématem je strach a lidská důstojnost. Učitelka se v pondělí představuje v hlavní soutěži filmového festivalu v Karlových Varech. Do kin vstoupí 21. července.
Jan Hřebejk o své Učitelce: Strach je korumpující
Rozhovor o filmu
Z vašeho filmu sálá protivné teplo, to, že každý mocenský režim potřebuje sentimentální, patetickou stránku. Nepletu se?
Petr Jarchovský: Postava učitelky má takový mateřský přístup, že to, čeho se dopouští, je vzájemná výpomoc, něco dobrého, což z toho dělá paradox. Také je to téma, které přesahuje dobu, protože tyhle vzájemné protislužby radostně přeskočily přes železnou oponu do současnosti.
Co je pro vás téma Učitelky?
Jan Hřebejk: Tématem Učitelky je strach a lidská důstojnost. Myslím, že si lidé neuvědomují, jak je strach korumpující. To, co Eva Holubová v Pupendu nazývala „vstřícnou předposraností“. Lidé si to ani neuvědomí a už jsou z nich otroci. Petr (Jarchovský) se ale na postavy dívá s nadějí a laskavostí, lidskostí. Do popředí stavíme ty, které se učitelce vzepřou. Téma strachu a důstojnosti jsme měli i ve filmu Musíme si pomáhat. Cítím příbuznost s dvěma našimi předchozími filmy, které jsem jmenoval.
Film je česko-slovenský, neobáváte se, že diváci slovenštině nebudou rozumět?
Jan Hřebejk: Promítali jsme ho gymnazistům, kupodivu rozuměli dobře. Myslím, že před patnácti lety, nevím, z jakého důvodu, byl pro teenagery větší problém rozumět slovenštině. Ovšem v Učitelce zase nerozuměli ani slovo rusky. Ani „traktorist“.
Proč je snímek vlastně česko-slovenský? Odehrává se v Bratislavě, jsou tam české i slovenské postavy.
Jan Hřebejk: Nesehnali jsme na něj peníze, což neříkám jako stížnost, ve finále to tomu filmu pomohlo. Rozhodnutí natočit ho na Slovensku se ukázalo jako šťastné. Nejen že jsme všechno natočili v budově Slovenské televize, zároveň to pro mě znamenalo obsadit snímek téměř výhradně slovenskými herci, až na Martina Havelku a Ondřeje Malého. A i když jsem je znal z divadla, s nikým jsem nepracoval, kromě Csongora Kassaie, navíc se neorientuju v současné slovenské tvorbě natolik, abych měl za každým hercem nánosy rolí, takže to pro mě bylo nové a osvěžující.