Četba knihy Ondřeje Kundry Putinovi agenti není zrovna povznášející, není to však jejím zpracováním, tomu není co vytknout. Nepříjemná je totiž zpráva, již nám zkušený publicista nabízí, a vše, co z ní vyplývá – právě proto bychom ji měli nejen číst, ale také o ní přemýšlet - a hlavně jednat.
Glosa: Putinovi agenti říkají znepokojující fakta o světě
Klidně by to mohla být vzrušující četba na dovolenou, tajemné a rafinované hry tajných služeb právě takovou nabízejí, Putinovi agenti ovšem bohužel do kategorie thrillerů nepatří – těžko si totiž představit čtenáře, který by měl právě z téhle knihy, jakkoli čtivě napsané, nějaké potěšení. I když, jak několikrát Kundra naznačuje, i mezi českými čtenáři by se jich nejspíš pár našlo.
Putinovi agenti jsou totiž zcela reální a jejich aktivity, zaměřené nejen proti našemu státu, ale i proti našim spojencům, přitom nepolevují, ba spíše nabírají na intenzitě. A tudíž i na nebezpečnosti. Vůbec přitom nejde o to, že některé z kauz si – zvláště pak čtenáři Respektu, jehož je Kundra redaktorem – můžeme vybavit. Neškodí si je stále připomínat, především ale je důležitá jejich návaznost a propojení, které autor před námi spřádá.
Čemu se Západ diví?
Nevyhýbá se historickým exkurzům, například k tomu, jak nejen u nás počátkem 90. let docházelo ke splývání světů podsvětí a ruských tajných služeb, pohybuje se jak na domácí půdě, tak v Rusku a jeho sousedech, ale i na Západě, vše přitom spěje k jedinému: ať se již aktivity ruských agentů zaměřují na kteroukoli zemi, společné mají jedno – představují pro každou z nich i pro všechny společně velké ohrožení.
A ne pouze proto, že mají ve své tradici nač navazovat, jak známe z jiných publikací, KGB byla velice schopná, a není proč se domnívat, že by její nástupkyně z této efektivity cokoliv ztratily. Zvláště pak, když jim hraje do not do nebe volající naivita Západu, v 80. letech okouzleného Gorbačovovým divadýlkem a přesvědčeného – a to se láme teprve v novější době, a stejně pomalu – o tom, že Kreml hraje podle pravidel. Ne, nehraje, a to je ono!
Pak ovšem všichni, jak píše Kundra, „s překvapením hledí na rozsáhlé aktivity špionáže i v mnoha dalších zemích EU, i ty byly zastiženy nepřipravené…“ Jakoby nechápaly dějinné lekce, protože „dnešní Rusko si svou roli ve světě představuje stejně jako dříve. Domáhá se sféry vlivu a vyžaduje velmocenský respekt“. Ostatně je dobré si připomenout vše, co předcházelo bolševickému puči v únoru 1948.
„Vše je možné a nic není pravda“
Vedle obvyklých špionážních her jsou kapitolou samou o sobě ruské dezinformační kampaně a manipulace veřejným míněním v „zájmových“ zemích. I v tom má Kreml dlouholetou praxi, jak se lze dočíst například v zajímavé knize Vladimíra Bukovského Moskevský proces, přinášející mnoho dokumentů sovětského ústředního výboru. Stačí vzpomenout na Sověty podporovaná a financovaná západoevropská hnutí proti americkým (ne však sovětským) raketám a postavit vedle nich některé současné aktivity v naší zemi. Anebo, abychom byli úplně aktuální, vše, co se na sociálních sítích a serverech dočteme o imigrantské krizi.
Putinovi agenti
Protože, jak cituje Kundra britského znalce ruské propagandy Petera Pomeranceva, „ruská propaganda má řadu překvapivých a nečekaných tváří. V historii jsme viděli, že slouží k tomu, aby lidi donutila zabíjet druhé, nebo naopak pochodovat či agitovat v něčí prospěch. To už neplatí. Jejím záměrem je dnes především rozdmýchávat různé konspirační teorie, což je cesta, jak zcela zabetonovat možnost jakékoliv debaty. Vše je možné a nic není pravda. V takovém prostředí nemůže fungovat kritické myšlení, vše je relativní. Nechtějí davy v ulicích, toho se bojí. Chtějí, aby lidé byli co nejvíc pasivní a zmatení.“
Díra v člunu
Zdá se vám to paranoidní? Zapněte si počítač a uvidíte sami. A ještě jeden citát z Kundrovy varovné knihy, tentokráte náčelníka generálního štábu Valerije Gerasimova, otce „hybridní války“, při níž nejsou třeba těžké zbraně, vhodnější je použít „politických, ekonomických, informačních, humanitárních a dalších nevojenských opatření, včetně ‚protestního potenciálu‘ lidí cílové země. Ten může stimulovat právě vhodně zacílená propaganda“. Přesně tak, kromě toho, tak moc to nestojí a tu díru si do dna člunu prokopneme sami. A jak je vidět, možná i docela rádi…
Stále však – doufejme – není pozdě. I navzdory tomu, že (jak Kundra ve své knize, již lze jen doporučit, dovozuje) naše „politická reprezentace, která může BIS úkolovat a schvaluje její financování, není ochotná zajistit základní bezpečnostní zájmy Česka“. A nám může být vlastně jedno, jestli je to z nezájmu, nekompetentnosti či dokonce z ruské vůle.