Tragikomedii Viliama Klimáčka Rozkvetly sekery uvedlo Strašnické divadlo jako svou poslední premiéru v dosavadním působišti, ještě před odchodem do Divadla Komedie, kde bude inscenace od října na repertoáru. V sezoně Vztahy v rodině a v rámci dramaturgické linie Východní beznaděj tak dostalo prostor hned několik dlouhodobě frustrovaných figur ze sídliště.
Ocitáme se přímo v jídelním koutě panelákové kuchyně, jaký pamatujeme z období Husákova 3+1. Dekorace je bílým a bezútěšným plovoucím ostrovem, v němž je jedinou ozdobou na stěně vyřezávaná valaška z dávného výletu. Silvestrovskou noc koření projev Václava Havla, čtyřčlenná rodinka podřimuje na pohovce. Na Nový rok slyšíme z televize prezidenta Václava Klause, matka (Iva Pazderková) chystá oběd a dle svého obyčeje zatavuje vše, co zbylo ze silvestrovské večeře i novoroční snídaně. „Co se zataví, to se nezkazí,“ tvrdí vědoucně a straní pubertálnímu synovi (Jan Hofman). Otec (Jan Novotný) fandí zase své „Myšce“, postižené dvacetileté dceři (Natálie Řehořová).
Rodinné drama Rozkvetly sekery vzniklo před více než deseti lety, v době, kdy sídliště ještě nebylo zpracované tolika televizními seriálovými příběhy… „Většinu života jsem prožil v paneláku a léta se chystal napsat na toto téma hru. Uvědomil jsem si, že nežijeme v souladu s přírodou jako naši předci, čtyři roční doby nám připomínají už jen oficiální svátky, mimořádná volna, kdy se rodina může sejít a povídat si,“ říká autor. Viliam Klimáček se v Praze zúčastnil obou premiér a režijní pojetí Vojtěcha Štěpánka mu vyhovuje.
K nejoblíbenějším atributům otce patří harmonika a hvězdářský dalekohled, kterým často, inspirován svou ženou, pozoruje blízké okolí. Doma si zadělá na problém, když kvůli nedostatku financí na Vánoce zastaví manželčinu památeční mísu po babičce. Jan Novotný je jako náš starý známý soused, co ho před časem vyhodili z práce a co si díky inzerátům zvykl na práci z domova. Přesvědčivě se rozčiluje a raduje, jeho vytahaný svetr je nám povědomý, stejně jako chvilkový entuziasmus z pofiderní manipulace s léčivy.
Manželka Ivy Pazderkové je svérázná, drsná, silná ve svém zoufalství, které ji dožene až k nečekané odvaze uskutečnit (pro matku značně neobvyklý) trestný čin. Náročná výchova handicapovaného potomka se prolíná s bídou každého dalšího dne, zatímco sousedům se daří nad poměry. Do chvíle, než se jim narodí dítě s Downovým syndromem. Stydí se za něj, narušuje jejich estetický kodex čerstvě postavené vily s mramorovými obklady a vytápěním v podlaze. Závist pracuje na plné obrátky, napětí se stupňuje a nesnášenlivost - kdysi spřízněných rodin - umožní nevídané.
Panelákový realismus devadesátých let občerství nečekaná situace nebo absurdní hříčka. Rodinou probíhají banální i fatální události jednoho roku. Nuzný svět zaběhnutého narušuje svébytný vesmír dcery, jejíž přirozená pudovost působí jako katarze vypjatých momentů. Mimochodem Natálie hraje skvěle, našla si několik přesných pohybů a pohledů, proměnila se, čte si pod stolem, zavírá se do spíže, telefonuje neexistujícímu protějšku. „Nebojím se,“ opakuje, „já už se tě nebojím.“ Dceřina samozřejmost odzbrojuje, herečka s rolí nenuceně splývá, na všechny spontánně reaguje. Zapůsobila na mě scéna, kdy jen pocitově rozezná pohyb ruky otce po zavřených dveřích kuchyňské skrýše.
Neobvyklou rytmiku inscenaci přináší otcova práce, ruční míchání, respektive třepání, bylinných extraktů. Třepe celá rodina, včetně příchozích návštěv, což řadě míst přidává na komičnosti. Nervozita doby, snaha vše protřepat a dobře smísit… Vedle harmoniky je třepání lékovek dalším bodem proměny energie jeviště. Obrazy provází úryvky známé klasické hudby, značně umocňující i tak dost tíživou existenci hlavních aktérů. Napadá mě, co by s podobnou látkou udělala intermezza odvážného hudebního experimentu, zkomponovaného výhradně pro tento počin. Vizuálnímu vykreslení postav pomáhá méně tradiční horizontální svícení ze stran.
„Přepneš kanál a problémy jsou fuč,“ radí matka, zatímco spořivý otec důsledně žehlí přečtené noviny vytažené ze sousedovy schránky. Prodavač ze stánku Ivo (Jan Bidlas) se stává pravidelným návštěvníkem živořící domácnosti, zprvu je otcovým studentem hry na harmoniku, později ctitelem dcery. Sonda do života stánkaře doplňuje sídlištní kolorit, paradoxně právě Ivo hrdinům přináší alespoň nějaké životní impulzy a finance, za což se mu dostane šíleného potrestání. V tomto případě je citace z textu „Co bližní, to svině“ bohužel pravdivou.
V překladu Petra Michálka, dramaturgii Markéty Bidlasové, na scéně Milana Davida a v domácky civilních kostýmech Jany Hauskrechtové uvidíte první reprízy hry Rozkvetly sekery ve Strašnickém divadle 13. dubna a 1. května, vždy od 19:30.
Rozhovor s Viliamem Klimáčkem
(* 1958, Trenčín; slovenský dramatik, básník, prozaik, režisér, scenárista a herec)
Před lety slovenský dramatik Viliam Klimáček obeslal autorskou soutěž Dráma a překvapil porotu, protože svůj tehdy poetičtější styl záměrně nahradil realismem televizním dialogů. Porotci jeho rukopis nepoznali a domnívali se, že objevili dalšího nadějného autora. Viliam Klimáček prozradil, že napsání dramatu Rozkvetly sekery nepředcházely žádné vysoké umělecké mety. „V triviálních všednostech zažíváme všechno. Lásku, tragédii, smrt rodičů nebo svých dětí, uprostřed absolutně banálních situací.“ Rozkvetly sekery inscenovalo Slovenské komorní divadlo v Martině, v Čechách hru nazkoušelo Městské divadlo Děčín a proběhlo i její inscenované čtení. Nyní si Klimáčkův text vybrala dramaturgie Strašnického divadla.
Jaká je rodina z vaší hry?
Dysfunkční rodina, jakých jsem samozřejmě zažil spoustu. Mohu ovšem s radostí konstatovat, že nesouvisí s mojí rodinou, nemám žádné podobné zážitky s rodiči, ale viděl jsem toho dost.
Překvapilo vás něco během sledování příběhu?
Na motiv přidaného těhotenského břicha, co dává matka dceři, jsem už zapomněl a se zaujetím sledoval, co se z této schválnosti vyvine. Takový dojem mateřství může způsobit radost, protože dané děvče má malou pravděpodobnost, že se v budoucnu doopravdy matkou stane. Na mých hrách, na které se jdu podívat, mě baví, že do nich vždy nanovo nahlédnu, že je nově objevím.
Co říkáte na premiérovou inscenaci?
Velmi dobrá, což neříkám proto, že teď sedí představitelka matky kousek ode mě. Byla přesvědčivá, všichni byli vyrovnaní a udrželi v rovnováze banalitu s tragédií, přesně, co jsem chtěl do hry dostat. Zábavné situace i situace, kdy nám úsměv zmrzne na rtech.
Příběh přináší téma nechtěného dítěte s postižením…
Dlouhodobě se zabývám menšinami v nejširším slova smyslu. Národnostními, politickými, sexuálními, náboženskými, zdravotními… Psát o šťastné a vyrovnané rodině sice můžete, ale asi by to nebylo moc zajímavé. Divadlo je reflexe štěstí i neštěstí. Například lidé s epilepsií byli ve středověku považováni za svaté, za ty, kteří mají extatický zážitek a projevil se na nich dotyk božího prstu. Nyní nás mystika zaujme spíše v podobě televizního seriálu Akta X, takže už tytéž lidi stejně nevnímáme. Občas v Bratislavě sleduji jednu paní, má invalidní dceru a moc pěkně se k ní chová. Herečka, co ztvárnila dceru v mé hře, velmi přesně a jemně nadávkovala vše potřebné.
