Recenzovat album, jež vyšlo dva dny před umělcovou smrtí, je ošidné – nelze se vyhnout všem asociacím, které z toho smutného faktu plynou. I tak lze ale prohlásit, že deska Blackstar patří k nejlepším, jaké kdy David Bowie natočil – okolnosti neokolnosti.
Recenze: Blackstar padla vzhůru. Bowie se rozloučil jako mistr
Jistě na tom má podíl i Bowieho výrazná kritičnost, s výjimkou dvou alb z 80. let, která jeho obvyklé laťky nedosahovala (z různých, i neuměleckých důvodů, což sem ale nepatří), se vždy držel vysoké kvality jak autorské, tak interpretační. A také stylizační, to je nutno, i v souvislosti s Blackstar, dodat.
Jak již bylo řečeno, i kdybychom nechtěli, neubráníme se nutkání posuzovat album právě z pohledu Bowieho odchodu, lepší je jej tedy přiznat a vzít v potaz. Ovšem různé pasáže v textech tak můžeme – náhle? – interpretovat jinak, vnímat je jako jisté vzkazy z minula do budoucna, tedy natvrdo: ze záhrobí. A stejně tak výtvarnou podobu alba, kdy například v titulní straně bookletu, černě rámovaném a hodně temně laděném snímku Bowieho ve stylizaci z klipu Lazarus, můžeme vidět cosi jako parte či podobu někoho, kdo stojí mezi „zde“ a „tam“, mezi „bytím“ a nebytím“. Vše to jsou ovšem spekulace – co ale při interpretaci není.
Booklet k albu Blackstar Davida Bowieho
Přestože je album jako celek kompaktní, dalo by se rozdělit na dvě kapitoly či strany, přičemž první čtyři jsou „závažnější“ a hudebně složitější, druhé tři pak „popovější“ – samozřejmě s vědomím nebezpečí generalizace. Po lehkém úvodu titulní Blackstar nastoupí rozbité, sypající se a lehce junglové bicí, fragmentující Bowieho tklivý hlas, nečekejme ovšem, že tomu tak bude po celou téměř desetiminutovou skladbu.
Bowieho kapela, složená z hráčů, nemajících problém přecházet plynule mezi jazzem a rockem (či popem), přehodí plynule výhybku, přejde do klidnější polohy, kdy syntezátory podmalovávají slova „v den, kdy zemřel se cosi stalo…“ s opakujícím se sdělením: „jsem černá hvězda, jsem černá hvězda“. A mezitím slyšíme jazzové odskoky, aby se hudba opět vracela k původním tématům. Impozantní kus, celých deset minut totiž krásně drží i přes svou různorodost pohromadě.
David Bowie / Blackstar
Ostřejší 'Tis a Pity She Was a Whore o jednom opuštěném, zklamaném a také okradeném muži není rozhodně lítostivá, spíše konstatující, jako někde nad vyvětralým pivem. A při její žánrové pestrosti se nelze ubránit vzpomínce na vynikající, kritikou však přehlížené album Black Tie White Noise (1992).
Úplný začátek písně Lazarus by mohl připomenout staré Joy Division, přijdou ale rozmlžené akordy kytary potvrzující verše zcela (dnes) jasné: Pohleďte sem, vzhůru / jsem v nebi / mám jizvy, co nejsou vidět / je ve mně drama / co mi nikdo nevezme / teď mě ale zná každý – a lze-li nějakou z písní považovat za skutečnou závěť, může jí být právě Lazarus, a to včetně fascinujícího klipu, kdy Bowie, stejně jako jeho starozákonní hrdina, povstává, s hlavou zafáčovanou a místo očí černé body, černé hvězdy. Pozvedni hlavu, člověče, hrozí mi nebezpečí / A nemám už co ztratit…, zpívá se dál. Co dodávat!
Možná by bylo na místě očekávat, vzhledem k situaci, písně spíše pomalejší, melancholičtější či rozjímavější, nebyl by to ovšem Bowie, takhle prvoplánově nikdy neuvažoval ani netvořil. I proto je čtvrtá píseň, Sue (Or In A Season Of Crime) rychlejší a razantnější, s výrazně nervní rytmikou, přičemž podobně jako v druhé i zde najdeme téma muže opuštěného a zklamaného partnerkou. Razantnější je i další písnička Girl Loves Me se zdůrazněnými bicími, I Can't Give Everything Away upomíná na některé Bowieho starší kousky z 80. let, ostatně podobně se ohlédl již na předchozím albumThe Next Day.
Vedle hudby jako takové nelze nepochválit kapelu, výtvarníky dotaženého obalu i jeho image – a samozřejmě Davida Bowieho samotného. To ale jakoby snad bylo až zbytečné…