Po Hanebných panchartech a Nespoutaném Djangovi končí volná trilogie Quentina Tarantina, v níž za sebe a po svém vyjádřil svůj vztah ke spaghetti westernu. V jeho závěrečném krvavém blizardu si jde po krku Osm hrozných. V českých kinech od 7. ledna.
Recenze: Osm hrozných pádí krvavým Tarantinovým dostavníkem
Do hry vstupuje lovec lidí, kat, komplic, šerif, Mexičan, malý muž, kovboj, vězeň a pár statistů z druhého sledu, kteří disciplinovaně zařvou jako první. Vůbec je otázka, kdo (zdali vůbec někdo) v téhle brutální konverzačce, rámované zasněženými pláněmi drsného Wyomingu, přežije.
Osmá „tarantinovka“ (která si vystačí jen s jedním hospodským interiérem) je nejdelším a možná i nejbrutálnějším opusem, jaký prozatím z mistrovy dílny vyšel. Atmosférický vizuál je jištěný kamerou oscarového Roberta Richardsona, jenž po spolupráci s Oliverem Stonem a Martinem Scorsesem zakotvil ve štábu Quentina Tarantina (s nímž nasnímal Kill Billa, Hanebný pancharty i Nespoutaného Djanga).
A velebné panorámy zasněžených, horských hřebenů i nekonečných plání, stejně jako krvavé zvratky, useknutá ruka, ustřelená hlava a prostřílené genitálie jsou v extrémně širokém formátu Ultra Panavision 70 obzvláště výživné. K tomu hraje soundtrack legendárního Ennia Morriconeho, jehož Tarantino, zpravidla používající již hotové nahrávky, konečně ukecal ke spolupráci na originální hudbě pro svůj „western“. Nahrán byl Českým národním symfonickým orchestrem.
Nekompromisně stylová žánrovka
Tříhodinová stopáž nenudí a neprudí tak, jak byste čekali, nejen proto, že je na co, ale hlavně na koho se dívat. Vedle dominantního Samuela L. Jacksona a zajímavého Kurta Russela coby lovce lidí (v jedné z nejlepších rolí, jakou kdy usápl) se tu sympaticky prosazuje i šerif Walton Goggins a ve výrazném ženském partu i vražedkyně Jennifer Jason Leighová, další tarantinovská drsňačka, které je lepší se obloukem vyhnout. Jen Michael Madsen svoji roli spíš jen tak odchodí, zatímco Tim Roth se ji snaží odchodit jako Christoph Waltz.
Osm hrozných je nekompromisně stylová, do Quentinových oblíbených kapitol dělená a postupně akcelerující žánrovka, připomínající půdorys Gaunerů, šmrncnutých Djangem. Vyskytují se v ní samí hajzlové, z nich někteří nejsou (což je pro Tarantina příznačné) až tak nesympatičtí. A uhání jako dostavníky. Tak neváhejte, bouchačku šoupněte kočímu a naskočte si!