Dvojice Alice Nellis a Iva Janžurová, to je pro divadlo i film tzv. tutovka. Potvrdila to i nová inscenace v Divadle Kalich Božská Sarah americko-kanadského autora Johna Murrella. Představení rovněž dokládá, že nejlepší dramaturgií je autorský výběr textu, ať už se jedná o herce, nebo režiséra. Zaujetí tématem a textem samotným je, kromě umu obou protagonistek, tou největší devizou.
Recenze: Božská Sarah Janžurová
Murrell v roce 1979 napsal velice zdařilý text, zpracovávající životní příběh herečky Sarah Bernhardtové. Látku uchopil chytrým způsobem. Slavnou herečku přivedl na jeviště zhruba tak rok před její smrtí, je jí tedy 75 let a za pomoci svého asistenta Georgese Pitoua se pokouší dát dohromady druhou část vlastní biografie.
Toto základní nastavení samo o sobě předpokládá, že po textu sáhne již vyzrálá herečka, která ho ještě obohatí o své osobité herecké i životní zkušenosti. Postava asistenta pak v sobě nese všechny potřebné znaky protihráče, je chápající, trpělivý, jako i vzdorující či protestující, není podlézavý, ale pečlivý i pozorný - a hlavně přivádí divadelní divu do reality, z níž tak ráda uniká.
Přesně tyto vlastnosti akcentuje i herecká kreace Igora Orozoviče, který v roli Georgese Pitoua alternuje s Kryštofem Hádkem. Jeho asistent je tak trochu svázaný konvencemi, neustále hlídá a snaží se korigovat nejenom svoji zaměstnavatelku, ale i sám sebe. O to působivější je pak jeho spontánní projev, když se v jedné z hraných situací, do kterých ho jeho velitelka stále nutí, tzv. zapomene. Igor Orozovič je pro Ivu Janžurovou, která pochopitelně celému představení vévodí, rovnocenný partner. Svého Pitoua drží v pevných a čitelných proporcích, přesto je jeho výkon barevný a hravý, aniž by kdy přehrával, nebo naopak působil upozaděně.
Iva Janžurová je i není jako Sarah Bernhardtová
Bez přehrávání a citlivě vede svou Sarah bezmála tříhodinovým představením dosti překvapivě i Iva Janžurová. Sarah Bernhardtová byla divadelní hvězdou na přelomu 19. a 20. století, kdy herecký styl byl „civilismu“ na hony vzdálen. Bernhardtová byla ceněna pro svůj výrazný hlasový projev, často v deklamačních proporcích, rozmáchlá gesta a silný patos. Nic z toho Janžurová k charakteristice postavy nepoužívá - a že by příležitostí bylo dost.
Herečka pod režijním vedením Alice Nellis vykresluje Božskou Sarah jemnými tahy s důrazem na detail. Daří se jim tak podtrhnout její opuštěnost a dojímavou bezradnost, neboť bez životní drogy - herectví - a s tělesným handicapem (na sklonku své kariéry byla nucena podstoupit amputaci nohy kvůli patnáct let starému zranění kolena) si dost dobře neví rady.
Nellis s Janžurovou však nepředkládají ani obraz zlomené ženy, která se v zoufalství utíká ke vzpomínkám na slávu a úspěch. Jejich Sarah je přes všechno vitální, toužící a stále tak trochu hrající si žena. Oproti smutku totiž do popředí stavějí životní nadhled, smysl pro nadsázku i humor, byť někdy dost černý.
Tři hodiny jsou příliš
Ovšem, i když Iva Janžurová se svými partnery rozehrává obdivuhodný a působivý herecký koncert, jednu věc se inscenátorům přeci jenom nepodařilo uhlídat, a sice délku představení.
Třebaže se dá předpokládat, že s přibývajícími reprízami se rytmus představení zrychlí a celá inscenace se tzv. usadí, zvláště první půle by potřebovala výrazné zkrácení (a to i přes již zmíněné kvality textu a jeho inscenační kreativitu).
Život Sarah Bernhardtové, jakožto i jeho divadelní zpracování, je bezpochyby velice zajímavý, herecký um její představitelky skvělý, přesto tříhodinová stopáž představení je příliš. Navíc se hraje v nepříliš dobře řešeném divadle s úzkými řadami a nedostatečnou klimatizací. Troufám si říct, že to by dnes neutáhla ani samotná Božská Sarah.
Na diváky čeká Božská Sarah v Divadle Kalich v nejbližší repríze 14. ledna.