Balet Národního divadla v Praze si jako první premiéru sezony připravil novou verzi Louskáčka v choreografii a režii uměleckého šéfa souboru Petra Zusky. Jeho představení, které nazval Louskáček a Myšák Plyšák, po jedenácti letech střídá úspěšnou inscenaci maďarského choreografa Youriho Vámose.
Čajkovského pohádkový titul je jedním z nejhranějších baletů druhé poloviny dvacátého století. V mnoha interpretacích, často obměnách klasické Petipovy verze, se stal jakousi vánoční tradicí pro diváky po celém světě.
Zuska se při tvorbě Louskáčka nenechal ovlivnit různými, často uváděnými zpracováními, která se dle jeho slov podobají jedno druhému jako vejce vejci. Vydal se raději vlastní cestou a pokusil se o odvážný krok – nalezení originálního vyjádření a zpracování notoricky známého, lety prověřeného a divácky oblíbeného titulu.
Provedl zásadní změny v libretu, přičemž se v podstatě vůbec nedržel toho původního. Nepovedlo se mu ale vytvořit nosný děj. Zmizela ta jednoduchá, známá, dobře fungující linie, kterou ve snaze o nové významy nahradil komplikovaný a kostrbatě vyprávěný příběh. Dá se říci, že autor kombinoval, až ve výsledku překombinoval. Vznikla tak nepříliš soudržná inscenace.
Vánoční chaos
Stejně jako v ději, i v postavách převládá chaos. Ve významu jednotlivých charakterů se divák, který nečetl program, musí zákonitě ztratit. Zmizely ty hlavní tak, jak je známe, například strýček Drosselmeyer nebo ústřední pár – malá dívenka Marie/Klára, která usíná pod vánočním stromkem s dřevěným Louskáčkem, jenž ve snu ožívá, mění se v prince a ve velké bitvě poráží zlého Myšího krále.
Louskáček v novém baletu představuje zlo, Myšák Plyšák je naopak dobrý utěšovatel, tak jako každá dětská sametová hračka v očích jejího malého majitele. Jiné postavy zase přibyly, například Ty a Já, dva mimové, kteří jsou hlavními průvodci celým představením, tahají za nitky a řídí chod událostí na scéně. Od začátku ale zrovna tihle dva (a nejsou vlastně zdaleka jediní) působí v inscenaci tak nějak navíc, jakoby byli určitým způsobem nadbyteční. Stejně jako tabule, jimiž rádoby vtipně napovídají děj.
Školní besídka v Praze
Zuska zasadil svého Louskáčka do prostředí staré Prahy, přičemž se snažil navázat na české tradice, v nichž figurují například postavy Čerta, Anděla a Mikuláše. Překrásný klasický květinový valčík ve druhém jednání nahradil v jeho baletu tanec smrkových větviček a kmínků z vánočního stromku, oblíbené tance národů pak tance vánočních ozdob – čokoládových figurek, skleněných koulí, červených mašlí, řetězů, svíček a prskavek. Jednotlivé výstupy skládané jeden přes druhý, občas až absurdně humorné, připomínají školní besídku nebo nějakou zábavnou revue.
Co se týče pohybového zpracování, používá Zuska v představení neoklasiku, stejně jako moderní taneční techniky. Prvky (například v duetech) jsou ale někdy zbytečně náročné, přičemž nepřinášejí kýžený divácký efekt. Tanečníci se nemají prakticky v čem blýsknout. Scéna je minimalistická a zvláštní kostýmy, na první pohled moderně pojaté, hraničí až s laciností. Fantazie jejich zpracování nechybí, dobrý vkus však v případě některých ano.
Experiment se nevydařil
Petr Zuska sice dokáže vytvořit dobré choreografie, do experimentu s celovečerním Louskáčkem se tentokrát ale raději pouštět neměl. Jsem přesvědčená o tom, že by Národnímu divadlu daleko víc slušela některá z tradičnějších verzí baletu.
Z nové inscenace se vytratil kouzelný emotivní příběh a Louskáček a Myšák Plyšák postrádá tu pravou vánoční poetiku. Mám velké pochybnosti, že se stane další stálicí na repertoáru divadla, na niž chodit – třeba i několikrát za sezonu – bude pro mnoho lidí tradicí. Tak, jak tomu bylo doposud. Já sama jsem si během představení ten každoroční návrat do dětství, z něhož by na mě dýchlo kouzlo Vánoc, bohužel neprožila.
V premiéře se Louskáček a Myšák Plyšák v Národním představili 3. a 4. prosince. Do konce roku se vrátí ještě dvanáctkrát, většina představení je už ale vyprodána.
