Do kin vstoupila další komorní „velká nádhera“ Paola Sorrentina. Své Mládí zkomponoval jako prosté písně o dojemně unavené touze, která se snaží předstírat, že je věčná, přestože ji už nelze naplnit.
Recenze: Sorrentinovo Mládí je křehké, nostalgické a okouzlující
Slavný hudební skladatel a dirigent Fred Ballinger (Michael Caine) se rozhodl, že tyto písně už nikdy nenechá rozeznít, protože definitivně dohrál – ale jeho přítel, scenárista a režisér Mick Boyle (Harvey Keitel), se dál snaží toužit, protože tuší, že nenaplněné touhy jsou ty nejkrásnější.
Fredova momentální diagnóza je apatie, takže nedělá nic, tváří se, že mu nic (kromě jeho ženy) nechybí, a je přesvědčen, že snahy dostat ho prostřednictvím procedur v lázeňském hotelu ve švýcarských Alpách znovu do formy jsou v jeho věku jen marnou ztrátou času. Emoce pokládá za obecně přeceňované, zatímco jeho přítel, filmový režisér Mick, tvrdí, že jsou tím jediným, co máme.
Mládí / Michael Caine, Harvey Keitel
Má za sebou nějakých dvacet celovečeráků, takže jeho tvrzení, že všichni na tomhle světě jsme jen komparsisté, má svoji váhu. Ostatně na laciné bonmoty si Sorrentino a jeho postavy nepotrpí. A když na chvíli ztichnou, hovoří za ně významy překypující vizuál.
Mládí je velká nádhera, ale ne Velká nádhera
Paolo Sorrentino po elegantně dekadentní a oscarové Velké nádheře přišel s komorněji laděnou autorskou seancí, která je jeho další variací na téma smíření s tím, že v čase nejen zrajeme, ale i stárneme. Jede tak trochu na vlně Birdmana, nesen zároveň tím nejlepším, co se v italské kinematografii urodilo v době Felliniho nebo Antonioniho, aniž by kopíroval nebo parafrázoval.
Má totiž svůj svébytný styl, jehož naračním nástrojem je výmluvný vizuál, který si často sám vystačí a nepotřebuje žádné další plané okecávání. Luca Biggazi a jeho kamera zachycuje nahá a povadlá těla ve wellness aranžmá, s nimiž kontrastuje dokonalý full frontal Miss Universe, střídaný levitací na úbočí horských štítů či ženskými figurami z Mickových filmů na horské louce, podobné té, na níž Fred tajně diriguje chorál přírodních gerojšů z alpského údolí.
Mládí / Jane Fondová
Tyto dokonalé obrazové koláže nepotřebují děj, jejich epizodičnost je kompenzována magičností a hudbou, která nemá problém oscilovat mezi koncertní klasikou, reprezentovanou jihokorejskou sopranistkou Sumi Jo, a popem, personifikovaným Palomou Faithovou (obě si v Mládí osobně zazpívaly).
Staří dobří herci v Mládí
Sorrentino tradičně spoléhá na skvělý casting. Společné scény tandemu Caine–Keitel pohladí po duši. Jako dobří přátelé si říkají jen dobré věci, což posléze zásadně naruší brutální vpád valem stárnoucí hvězdy Jane Fondové. Nepřehlédnutelné jsou i další, přesně odehrané vedlejší postavy, jako je Fredova dcera Rachel Weiszová, která právě dostala kopačky, neodbytný královnin emisar Alex Macqueen, variace na Diega Maradonu Rolly Serrano či divně (ne)ukotvená postava herce imitujícího Hitlera, již Paulo Dano předvádí, jako by byl lehce sjetý nebo nevěděl, co má vlastně hrát.
Mládí je v Sorrentinově aranžmá něco jako krásná vzpomínka na úžasnou dovolenou. Inteligentně a elegantně kombinuje drama, humor i filozofii a jemně upozorňuje na to, že bez něj by nebylo ani stáří. Je možná více snové a metaforické a méně divácké nežli Velká nádhera. Je něco jako bezstarostný zloděj, který vám vezme ten nejlepší čas, obere vás o nejlepší roky vašeho života a pak s nimi uteče někam, kam už za ním nemůžete.