Teppo je agresivní, radikální, nesnášenlivý a dobře trénovaný neonacista, pouliční rváč. Jednoho dne se ale zamiloval do blonďaté servírky Sari, která s sebou vleče životem černého synka z předchozího vztahu – a bude si muset vybrat kudy, s kým a za jakou cenu půjde dál. V téhle náckovské „válce finských patriotů“ nakonec nevítězí laciný happy end ani depresivní deka, ale naděje - neboť Lví srdce je to, čemu se říká film s poselstvím. Příběhově trochu klišé, ale pocitově čistý a výmluvný.
Lví srdce bije za „bílé Finsko“ a lásku bez hajlování
Čas od času na filmová plátna proniknou paka s holými lebkami, z fitek namakanými muskulaturami, háknkrojci na zádech a fanatickým odhodláním dát tenhle špatný svět razantně do latě. A to je dobře! Protože tihle úchylně ultrapravicoví extremisté, chovající se jako oběti ideologické lobotomie, nás varovně upozorňují, jak k sobě světy fašismu, rasismu a lidské nesnášenlivosti mají blízko, a také, jak jsou stále aktuální a nebezpečné, otevře-li se jim naší lhostejností či přezíravým nezájmem prostor.
Posláním těchto snímků je znepokojovat. Patří sem třeba rasistické drama Kult hákového kříže s brilantním Edwardem Nortonem, jenž dokazuje, jak těžké je zbavit se stigmatu holých lebek. V prostředí amerických nacistických bojůvek se odehrává i Svatý boj, k němuž jsou vyvolení připravováni ve speciálních výcvikových táborech, kde je živena jejich nenávist k jinakosti a jejich schopnost ji likvidovat. A ve snímku Romper Stomper s Russellem Crowem pro změnu na předměstí Melbourne loví nežádoucí přistěhovalce skinheadští vyznavači Mein Kampfu. Ostatně že se hnědou nákazou může infikovat i hodně mladá generace, dokazuje mrazivý, psychologický thriller Nadaný žák, natočený podle literární předlohy Stephena Kinga, nebo varovný německý psychothriler ze školního prostředí Náš vůdce o jednom nebezpečném experimentu, jenž se zcela vymkl kontrole a začal žít vlastním životem.
Lví srdce
Do tohoto tematického segmentu míří i finské drama Lví srdce. Režisér kyperského původu Dome Karukoski svůj pátý celovečerák poprvé představil na festivalu v Torontu již v roce 2013, o rok později jsme ho mohli vidět na Febiofestu a poté, co prošel několika dalšími festivaly a posbíral na nich pár cen (Festróia, Palm Springs), se teď dočkal i naší distribuce.
Jeho kontroverzním hrdinou je šéf gangu místních nácků Teppo, jenž se svým zfanatizovaným bráchou, magorem Harrim, dává zakouřit barevným (a tudíž nepřijatelným) přistěhovalcům, kteří se snaží ve Finsku usadit a pracovat. Rasa a čest jsou pojmy, které je ženou do permanentního boje za „bílé Finsko“. A nepochybně by takhle válčili dál, kdyby Teppo svoji starou partu nevyměnil za novou rodinu, nezašlapal do prachu předchozí ideály a neosvojil si černého kluka Rhamadhaniho, který mu zpočátku moc nevěří (a také ví proč).
Ale tohle je film o tom, jak jeden „árijský vlastenec“ našel novou cestu i smysl života, a je třeba skousnout, že to na první dobrou není dvakrát věrohodné, a proměny charakterů a vztahů jsou hodně překotné a jen povrchně motivované. Prostě se to stalo (berte, nebo nechte být) a spustilo tak řetěz událostí, které kromě finální scény s bruskou (jíž jsem se na rozdíl od tuhoně Teppa nedokázal smát) nejsou nijak překvapivé a neočekávané.
Jakkoli je scénář spíše schematický a děj snadno předpověditelný, jde o další ze snímků, jež potvrzují kvalitu současné severské kinematografie. A ta se opírá hlavně o atmosféru, garantovanou kreativním, empatickým a přehledným vizuálem a přesvědčivé výkony herců. Zejména záslouhou dominující bratrské dvojky Peter Franzén a Jasper Pääkkönen, jimž sekunduje představitelka hlavní ženské role, tvrdá i zranitelná Laura Birnová, není Lví srdce jen černobíle tónovaný film, stejně jako Teppo není jen bytostný hajzl, ale člověk, kterého život přistrčil v jednu chvíli na nesprávnou stranu, a on pak měl pocit, že dělá jen to, co má a musí. Sympatické je i to, že i takhle vážné téma má své odlehčené momenty, aniž by ztrácelo na své dramatičnosti a naléhavosti.