Balet Národního divadla v Praze si na závěr letošní sezony připravil opravdovou perličku. Na Nové scéně mělo ve čtvrtek českou premiéru představení Decadance, jehož autorem je Izraelec Ohad Naharin, jeden z nejvýznamnějších choreografů současného tance. Svěží a energická inscenace je skvělým obohacením repertoáru naší první scény.
Decadance Ohada Naharina rozhodně neupadá do taneční dekadence
Národní divadlo nastudovalo choreografii Ohada Naharina (zdroj: ČT24)
Naharinova tvorba proslula a uvádí se dnes prakticky po celém světě, přičemž sám choreograf ji šíří ne úplně obvyklým způsobem. Většinou totiž přenáší do divadel již existující díla, která připravil pro svůj vlastní soubor Batsheva Dance Company, jehož uměleckým šéfem je už od roku 1990. Z nich pak vytváří nové a nové retrospektivní kompilace a skládá tak nejrůznější varianty celovečerních programů a fungujících celků.
Mix choreografií, který se 4. června poprvé představil v Praze, otevírá dlouho před začátkem sólová improvizace Viktora Konvalinky, na jevišti předvádí směsici velmi specifických pohybů, jimiž baví přicházející diváky. Po půl hodině se k němu přidávají další tanečníci a po jejich kratičkém úvodu se opona zavírá.
Když se znovu otevře, následuje jedna z nejznámějších a nejemotivnějších pasáží z Oharinových děl. Na židlích rozestavěných do půlkruhu sedí tanečníci v unisexových tmavých oblecích, bílých košilích, s klobouky na hlavě. V kánonu se prudce zvedají a spontánně rozhazují ruce, vypadají, že jsou vedeni nějakým silným pudem, jemuž se nedá odolat. V pohybových kaskádách dopadají zpátky na svá místa, znovu houževnatě vyskakují a z plna hrdla jednohlasně zpívají melodický nápěv židovské písně Echad Mi Yodea. Dynamika té dramatické scény evokuje kolektivní rituál, divákům běhá mráz po zádech a tanečníci sami jako by byli v transu. Repetitivní pohyby se násobí a stále gradující tempo vrcholí ve chvíli, kdy ze sebe všichni strhávají a na hromadu odhazují své ošacení a obutí.
GALERIE
photogallery_538467
Dál se pak v novém představení střídají obrazy vážné, něžné i vtipné, duety, tria i náročná skupinová čísla. Všechno za velmi pestrého hudebního doprovodu od izraelské tradiční hudby přes The Beach Boys až po skladbu Antonia Vivaldiho. Vynikající – jak pojetím, tak i provedením – je melancholický duet Magdaleny Matějkové a Viktora Konvalinky, který velmi lidským a sdělným způsobem vypráví o vztahu ženy a muže. Bezvadná je ve svém živelném a expresivním sólu Klára Jelínková, jíž styl Ohada Naharina kladoucí důraz na fyzikalitu, která vychází přímo z těla, perfektně sedí.
Do velmi důvěrné interakce s diváky vstupují tanečníci v části, ve níž se rozběhnou do publika, kde si vyberou své „oběti“. Zafunguje tu moment překvapení, oslovení se bez zbytečných okolků nechají vyvést na scénu a tam s roztomilou bezprostředností vesele tančí a improvizují. Skvěle se u toho baví jak ti na scéně, tak i všichni v hledišti.
Balet Národního divadla se s výzvou, jakou nastudování Naharinových choreografií bezpochyby je, popasoval s velkým nasazením a velmi dobrým výsledkem. Nadšený aplaus, při kterém vzduchem létaly květiny, a pochvalná slova samotného choreografa po skončení představení byly důkazem toho, že se večer povedl na jedničku.
Kromě páteční druhé premiéry představení Ohad Naharin: Decadance a několika dalších červnových repríz inscenace se pražské obecenstvo už 25. června může těšit na historicky první hostování Batsheva Dance Company v rámci festivalu Tanec Praha.