Před lavinou můžete zdrhnout, ale sami před sebou to nedokážete! I když se nakonec vlastně nic nestalo, všechny je to poznamenalo a změnilo to jejich životy. Vyšší moc zasáhla do komorní severské psychologické eseje problematických mravů.
Severská kinematografie má našlápnuto, a nemusí jít vždycky o temné thrillery nebo noirové krimi. Čtyřicetiletý Ruben Östlund (V moci davu, Hra) se v rámci evropského filmu rozkročil někam mezi Bergmana a Hanekeho a boduje svým posledním celovečerákem Vyšší moc, který si v loňském roce odnesl z Cannes Cenu poroty a nominaci na hlavní cenu Un Certain Regard, udělovanou za originální výpověď a narativní poetiku.
Podstatné ale není to, kam ho budeme zařazovat, s kým srovnávat a co si odnesl z Cannes. Daleko důležitější je, že vás dostane svým minimalistickým lyžařským příběhem jedné pohodové čtyřčlenné švédské rodiny, která si vyrazila do luxusního střediska ve francouzských Alpách (natáčelo se v destinaci Les Arcs). Stačí mu k tomu rozvést jedinou situaci, která zas není až tak dramatická. A i když mu někdy možná nebudete úplně rozumět (viz metaforická autobusová sekvence na závěr), budete mít pořád pocit, že vám říká něco, co má smysl, nezanedbatelný význam a osobní naléhavost. A to i v případě, že (na rozdíl od Rubena Östlunda) nejste vášnivými lyžaři.
Začíná to fotodokumentací spokojené rodiny (Tomas, Ebba a jejich děti Vera a Harry) a končí hysterickým pláčem muže, který selhal. Neboť jsou situace, kdy sice všechno dobře dopadne, ale už nikdy nebude nic jako dřív. Situace, které už nikdy nemůžete vzít zpátky nebo na ně zapomenout, ale musíte se s nimi naučit žít. Jestli to dokážete, nebo jestli vás to položí, zjistíte jedině, když je zažijete na vlastní kůži. Pod ní se totiž skrývají základní instinkty, jež jsou v kritické situaci silnější než vědomí toho, co je správné a co byste měli udělat, protože se to od vás očekává. Když to nedáte, zbydou vám nakonec jen oči pro pláč (ten Tomasův stojí opravdu za to) nad tím, co jste pohřbili a jací jste byli debilové.
Je blbé, neomluvitelné a společensky devastující, aby otec rodiny, na kterou se nezadržitelně řítí lavina, popadl rukavice a mobil a hnán pudem sebezáchovy egoisticky prchal do bezpečí jako o život, protože si myslí, že o život skutečně jde. Tím spíše, že jeho žena v tu chvíli chrání život dětí a marně volá, aby jí pomohl. Takhle jednoduchá, silná a srozumitelná je rozehrávka, od které Östlund odpíchl své minimalistické existenciální drama, prolnuté tragikomedií, v němž lavina v jediném pravdivém okamžiku smetla rodinnou idylu spokojeného středostavovského páru a postavila Thomase a Ebbu proti sobě.
Tohle je podle Rubena Östlunda Vyšší moc. Tedy něco, co se nedá předvídat, odvrátit, ovlivnit ani hodit někomu na triko. Prostě je najednou tady, nezadržitelná a osudová, házející vidle do všech dobrých úmyslů a způsobující, že v nečekané a vypjaté situaci selžete. Ve zvířeném lavinovém sněhu poletují devastované mravní imperativy a emocionální freeriding zanechává hluboké jizvy v panenském prašanu. Takhle to má Ruben rád, tohle ho baví, tady se, na rozdíl od svých traumatizovaných postav, cítí dobře.
Jeho koketování s lavinou a rodinnými hodnotami je jen tolik genderové, že to neobtěžuje. Záběry jsou dlouhé, pečlivě komponované a statické, timing je precizní, dialogy seversky vtipně noirové a pravidla typu „ženy a děti první“ zpochybněna. Přehlednou kompozici Östlund naporcoval do pěti kapitol, odpovídajícím pěti dnům plánovaného lyžování, v nichž po úvodní idylické expozici eskaluje lavinová krize partnerského vztahu, postupně se přidávají další, problémem „infikovaní“ glosátoři a vše vrcholí metaforickým návratem pěšky do údolí. Úvodní rodinné fotky do alba tak střídá nový, pokřivený obraz, na který si všichni budou muset zvyknout, což nebude jednoduché.
Jistě a přesně odehráli své klíčové party zejména švédský herec a zpěvák Johannes Bah Kuhnke, který se stal obětí svých nezvládnutých instinktů a jehož pláč, k němuž se postupně přidává celá rodina, je spíše hysterický nežli očistný. A spolu s ním sympatická Lisa Loven Kongsliová, jeho manželka, které dochází, že tady není něco v pořádku. Milý je dětský tandem sourozenců Clary a Vincenta Wettergrenových a k sežrání je bíbratý zrzek, empatický a nepřehlédnutelný Nor Kristofer Hivju, který vnáší do rodinného dusna odlehčující tón.
Čistý a podmanivý vizuál s pečlivě skrytými digitálními dodělávkami přispívá k budování atmosféry, kterou v hudební složce zajímavě koloruje Vivaldi, a zdá se, že taková lavina je někdy lepší nežli manželská poradna. Tahle švédsko-francouzsko-norská koprodukce dokazuje, že i artový film může být vstřícně divácký. Kontroverzní režisér si tu zvolil kontroverzní téma a neskrývá své přesvědčení, že v opravdu kritické situaci vítězí pudovka a hrdinské činy se většinou nekonají. Jeho Vyšší moc je nekompromisní studie o pošpiněných mezilidských vztazích v čisté kráse zimních hor. Tahle kombinace stojí za zkouknutí.
FORCE MAJEURE / VYŠŠÍ MOC. Švédsko/Francie/Norsko 2014, 118 min., české titulky, od 12 let. Režie a scénář: Ruben Östlund. Kamera: Fredrik Wenzel. Hudba: Ola Fløttum. Hrají: Johannes Bah Kuhnke (Tomas), Lisa Loven Kongsliová (Ebba), Clara Wettergrenová (Vera), Vincent Wettergren (Harry), Kristofer Hivju (Mats), Fanni Meteliusová (Fanni). V kinech od 22. ledna 2015.
