Péče, jakou Tomáš Kočko a jeho Orchestr věnují lidové písni – a již dávno ne pouze moravské, je u nás bezprecedentní. A nejen v tom, že jejich repertoár čerpá ze stále nevyčerpané studně lidového odkazu. Tomáš Kočko totiž umí skládat původní písně, jež se lidovými inspirují, zároveň jsou však zcela současné. A to jak v duchu, tak v aranžmá.
Přitom se nejedná o nějaké odvary, držící se pouze vnějškových, snadno napodobitelných znaků. Naopak, Kočko, a to platí i pro jeho Orchestr, dokáže jít daleko hlouběji, vyhmátnout ducha písně. Právě tím se odlišuje od souborů, které s lidovým odkazem také koketují. Pokud bychom měli hledat nějaké zahraniční paralely, nabízí se „folklórní“ období britských Jethro Tull anebo produkce kapel, jako jsou Fairport Convention, Steeleye Span, či bretaňského Alana Stivella. Není tedy divu, že již posbíral řadu ocenění a koncertuje po celé Evropě.
Koncerty Kočkova Orchestru jsou přitom velice příjemnou záležitostí, kapela nezapomíná na to, že by měla i bavit, komunikace s publikem je inteligentní, citlivá a nevlezlá, a pokud dojde na vtípky, nejsou křečovité. I proto je s podivem, že si s živou nahrávkou dával Tomáš Kočko tak načas, v jeho diskografii je album Živě deváté.
Kočko, jehož zpěv je naprosto zažitý, se může spolehnout na výtečnou kapelu a dva ženské hlasy, muzikanti přitom střídají řadu nástrojů, díky čemuž jsou aranže bohaté a zvuk pestrý, zároveň jsou schopni přecházet od autentického folklóru k jazzovým či rockovým názvukům, vše přitom velice citlivě. A když to jako například v Moreně rozjedou, úplně cítíme atmosféru extatických jarních obřadů vyhánění zimy. Rozhodně zajímavé je srovnání Kočkovy verze písně Moravská, již známe v podání Jaroslava Hutky jako Hádala se duše s tělem – kde se Hutka drží syrovější polohy, sáhne Kočko po nosnějším zpěvu, cimbálu, více méně sólujících houslích a ratantnější rytmice, přičemž obě pojetí jsou svébytná.
Jak již bylo naznačeno, brát bylo rozhodně z čeho, celkem logicky album, jež bylo natočené v říjnu ve studiu ostravského rozhlasu, čerpá hlavně z posledního alba Cestou na jih a také z oceněné desky Poplór z roku 2006. Z té pochází například lidová píseň Srbská o vraždě milého, přičemž pochvalu zaslouží nejen zpěv Libušky Černé, ale i „srbské“ houslové variace. Zároveň tato píseň může sloužit jako ukázkový příklad toho, jak Kočko k folklóru přistupuje. Jak? Inu, již to bylo řečeno, proč to ale nezopakovat – skvěle!
