"Co s Tureckem?" ptá se za nás trojice autorů výstavy (dnes se již dá říci putovní), která navštívila například Trutnov, Liberec či České Budějovice a od druhé poloviny listopadu visí v galerijní části pražské kavárny Krásný ztráty, bující na Starém Městě. Možná ji stíhá osud kavárenských výstav, které jsou spíše nezřetelným doprovodem našeho pobytu v podobných podnicích než cílevědomým cílem návštěvy, což by v tomto případě byla velká škoda.
Recenze: Evropsko-turecké bariéry
Soubor nazvaný Evropsko-turecké bariéry přináší kromě zajímavých informačně-výtvarných kvalit, nadsázky, ironie, vtipu a nadhledu, důležitý materiál ke zpytování vlastního názoru a postojů. Autoři, absolventi a bývalí spolužáci na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Tereza Melenová (také stážistka na Hacettepe Univerzitě v Ankaře), Martina Donátová (studující předtím na univerzitě v Hradci Králové) a Jan Fišera (mající za sebou umělecko-průmyslovou školu v Hodoníně) připomenuli to, co nás čeká patrně již v příštím roce.
Evropsko-turecké barikády
Krásný ztráty, Náprstkova 10, Praha 1
Otevřeno denně 10:00-01:00, do 4. 1. 2009
Kolos, který se možná stane největším členem Evropské unie - Turecko - čeká za dveřmi. Jaké je, co s ním? Víme o něm mnohé, informace jsou však špatně seřaditelné - na jedné straně výtečná turistická destinace, jedno z nejkrásnějších pobřeží světa, kouzelný historický Istanbul, největší počet přírodních blondýnek na východ od Slovenska (to je, co?), na straně druhé nesmazatelná ostuda Kurdistánu, bezpráví žen, přebujelá armáda, vnitřní politická nejistá struktura….
Tanec mezi zkarikovanou mocí islámu a modernizačními proudy, který Turecko prožívá bezmála osmdesát let, legitimizuje naši otázku: a je to vůbec ještě Evropa? Ptáme se při pohledu na mapu, kde se nad Tureckem stkví nápis, jasně pojmenovávající a určující, že Turecko patří do Malé Asie! Vítám každého, kdo se nad současným stavem Turecka zamýšlí, protože podle nové Lisabonské smlouvy budou osudy Evropy díky početnímu zastoupení v evropském parlamentu více než určovat právě Turci.
A právě autoři výstavy se staví čelem k faktům, která budeme muset začít brát na vědomí a srovnávat se s nimi. Činí tak buď plakáty (vytvořenými oběma dámami), obsahujícími vtipnou práci se symboly, značkami, texty a nadnárodními globálními pojmy, které nezvykle propojují. Dávají jim posunutý smysl, pracují krásně s ironií a nadsázkou.
Druhou výtvarnou složkou výstavy jsou fotografie, dílo Jana Fišery. Ten ve zkratce a detailu přibližuje tvář oné, nám známé-neznámé země, tak překvapující svou barevností ve všech smyslech tohoto pojmu. Žlutá, modrá a další zásadní barevně brutální informace nás nenechávají jen tak odejít.
Vcelku se jedná o prezentaci naprosto ojedinělou, nečekanou a reprezentativní v tom důležitém slova smyslu. Plusem je také to, že toto téma zpracovávají ojedinělým způsobem a jejich nápad překvapuje svou výtvarnou i obsahovou zralostí i nečekaností.
Pozor! Celá výstava je natažena v rozsáhlých prostorách a provází nás po celé velké kavárně; večerní život zde však neumožňuje náležité soustředění. A proto doporučuji: navštivte tuto výstavu přes den, nejraději dopoledne. Rozsviťte světla a přemýšlejte. Téma je jasné: Turecko čeká. Co my s ním? Ale ještě lépe: co ono s námi?