Praha - Téměř každé české město dostalo během 60. až 80. let 20. století své sídliště. Jejich autoři sledovali jediný cíl - ubytovat co nejvíce lidí s co nejmenšími náklady. Nejproslulejším zástupcem „šedé kultury“ se stalo pražské Jižní Město, vybudované ve dvou fázích s 30 tisíci byty na ploše bývalých menších vesnic a hospodářských dvorů. Architekti a urbanisté se shodují: ze sídlišť se nesmějí stát mrtvé zóny určené pro dožití, je třeba podporovat přítomnost všech společenských vrstev a zamezit jejich stigmatizaci.
Odborníci: Byla by chyba zbavit sídliště sociální pestrosti
„Na sídlištích u nás žije 50 procent obyvatel, nelze je smazat, musejí se regenerovat, rehabilitovat, dotvářet,“ říká architekt Jan Sedlák. Větší škody podle něj nadělala tato výstavba v menších městech, tam by často prospěl razantní postup. Ze sídlišť u velkých měst by se podle něj měly udělat autonomní celky, kde lidé mohou pracovat i kvalitně trávit volný čas.
Architekt Ivan Hnízdil upozorňuje, že v projektech se počítalo i s tím, co později na sídlištích chybělo - parkovacími domy a složkami občanské vybavenosti: obchody a službami, sídly různých organizací, zelenými veřejnými plochami, sportovišti, kulturními zařízeními. Na tyto po dostavění bytů nezbyly peníze. Přitom myšlenka sídlišť vznikla jako reakce na stísněné bydlení 19. století, ideou bylo „bydlení v parku“, vycházelo se z tzv. Athénské charty (1933).
Nedostatkem financí byly poznamenány i samotné domy - podlahy mají v některých typech tloušťku pouhých 5 centimetrů, čímž je způsobena jejich vysoká propustnost hluku. Jinak jsou podle Hnízdila nejslabším článkem panelových domů spoje panelů, na jejichž kvalitu se musí dohlížet. Obecně lze podle architekta životnost domů (projektovaných původně na 30 let) stále prodlužovat.
Problémem brzdícím rozvoj občanské vybavenosti jsou podle architektů často restituenti vlastnící plochy mezi domy. Musí zde vzniknout investiční záměr, investorem bývají buď města nebo soukromé subjekty.
Více v pořadu Milénium.
GALERIE
Jan Sedlák