Dům plný sveřepé lásky a ztracených iluzí

Staví ho posedle, zoufale – a beznadějně. Se zaťatým odhodláním toho, který už nemůže jinak, a zoufalou iluzí, že má pro koho. Zplodil dvě dcery, teď staví dva domy, a o mnoho víc se mu už do jeho unaveného života nevejde. A i když tuší, že se po šichtě v sodovkárně dře na téhle nekonečné stavbě zřejmě nadarmo, nemůže přestat, protože by vzdal to, v co věřil, a jeho život by ztratil smysl. Minimalistické, komorní drama o tom, jak se žije na Kysuciach, když není možnost jiné volby, a dar z lásky se mění v sobecké, násilné a zraňující gesto.

Prázdný dům je horší a osamělejší nežli hřbitov plný hrobů. Neboť ti, kteří odešli, někde nějak odžili a uzavřeli své malé i velké příběhy, zanechali otisk svého života. Prázdný dům je horší a osamělejší, protože ho žádný takový příběh nenaplňuje, neoživuje ho radostí, utrpením, láskou a nadějí, nedává mu šanci být útočištěm ani vyhnanstvím. Jestli je něco ještě bezútěšnějšího a osamělejšího, pak je to marně rozestavěný dům - falešná iluze domova, sestávající z holých, nenahozených zdí a betonového půdorysu základů, na kterých nikdo nechce budovat svůj budoucí život. A přesto ho umanutý Imrich staví. Jako by neměl nic jiného, čím naplnit svůj upracovaný život, jako by věřil, že se stane zázrak, jako by tušil, k jaké pointě bude směřovat scenáristka a režisérka Zuzana Liová svůj druhý autorský film.

„Pro koho se dřu?“

Sem tam ho tahle zásadní otázka (která je nepochybně na místě) napadne. Ale ani fakt, že si neumí uspokojivě odpovědět, ho nedokáže zastavit v jeho zarputilém konání dobra, o které nikdo nestojí. Jeho ošoupaný život monotónně plyne po stále stejných trasách, vymezených cestou autobusem do práce, s bandaskou do místní hospody pro pivo a na stavbu domu, od kterého nechce nikdo klíče. Je to nenápadný „Sysifos“ z Kysuc, v němž doutná zvláštní vnitřní síla a soustředěná kázeň, které ho ženou touhle ubíjející, stereotypní smyčkou ke stále se vzdalující iluzi utopené v rozbahněném staveništi. Jeho láska je jen těžko snesitelná, její projevy jsou chladné, sporadické a lakonické, neboť Imrich dokáže milovat jen po svém brutálním, mlčenlivém způsobu, kde mají city povahu spíš tušenou nežli projevenou a jejich dopad je více ubíjející nežli povznášející.

Jeho žena Viera s ním odevzdaně sdílí manželské lože, připravená alespoň mírnit dopad jeho zraňujících činů, ale neschopná ho od nich odvrátit, jeho starší dcera Jana se první vzepřela a začala žít svůj život, za což byla Imrichem odvržena, zatímco mladší Eva s ním musí dřít na stavbě svého nenáviděného domu, byť tajně šetří, aby mohla uniknout do jiného, lepšího, otcem nenalajnovaného světa. O mnoho víc figur by se do tohoto malého příběhu o velkém neporozumění ani nevešlo, neboť vedlejší motiv (poněkud přilepené) Eviny love story s místním učitelem angličtiny jen podtrhuje fatální bezvýchodnost ústředního leitmotivu.

A tak nepoučitelný Imrich dál staví v zablácených vaťácích své vzdušné zámky a jde mu to pomalu, protože je sám, Eva neochotně otlouká cihly, hraje v kostele na varhany a hledá únik v posteli chlapíka, který jí nemá co nabídnout, vypovězená Jana se marně snaží zachránit důstojnost své strádající rodiny a máma Viera rezignovaně pere Imrichovy montérky a přemýšlí o tom, jak nechá zbourat rozestavěný dům, kdyby se mu náhodou něco přihodilo.

Koprodukční snímek České televize Dům.
Zdroj: ČT24/Falcon

A vy při sledování jejich neradostného bytí budete mít stále neodbytnější pocit, že z téhle pasti nelze uniknout jinam než na autobusovou zastávku, odkud se stejně nedostanete dál než do nejbližšího městečka k doktorovi nebo na nákup laciných bot k „Číňanovi“, ve kterých zase pošlapete nazpátek do bezvýchodné beznaděje.

„O nic jsem se tě neprosila!“

Filmová architektura Domu Zuzany Liové je velká potenciálem spíš tušených emocí a úsporná ve střídmém výrazu. Její intimní snímek je promyšleně koncipován jako realistická, komorní miniatura, jež může připomínat parafrázi vesnického románu, projektovaného do autentických nejistot současného slovenského venkova, rozpačitě se probouzejícího do nové doby. Subtilní příběh generačního střetávání a míjení je vyklenut na dvou nosných pilířích. Tím prvním je scénář, který mu dává pevný půdorys, rámovaný studenou atmosférou odcizení (podporovanou i kameramanským tandemem Střítežský–Chlpík). V tomhle mrazivém ovzduší nepochopení a platonického vzdoru se pohybuje jen několik málo postav, z nichž žádná vám nemusí být dvakrát sympatická, ale přesto jim dokážete rozumět. Kvalitu scénáře ostatně potvrdila i prestižní cena Krzysztofa Kieslowského, udělená Zuzaně Liové již v roce 2007 na MFF v Cannes.

Natáčení koprodukčního snímku České televize Dům.
Zdroj: ČT24/Falcon

Druhým pilířem jsou pak soustředěné a přesné herecké výkony, jimž vévodí robustní, zraňující i zraňovaná a do svého osamělého světa uzavřená figura Imricha v podání přesvědčivého Miroslava Krobota, kterému jako by byla psána na tělo. Především on naplňuje až „dokumentaristickou“ představu režisérky vedoucí své herce k tomu, aby v tomto příběhu nehráli, ale existovali, a je zřejmé, jak moc mu vyhovuje figura, která si vystačí sama se sebou a k vyjádření pocitu či myšlenky nepotřebuje slova ani partnerský dialog.

Jeho klíčovou protihráčkou, která to vzhledem ke Krobotově vševálcující zarputilosti nemá vůbec lehké, je úspěšně debutující pohledná venkovská dívka Judit Bárdosová, pro niž jsou Kysuce již příliš těsné a která časem dokáže věrohodně a po svém odpovídat na Imrichovu zásadní existenciální otázku:

„Co jí tu chybí?“

Navzdory tomu, že je někdy obtížné skousnout její odevzdané posluhování na stavbě nenáviděného Domu, lze pochopit, odkud se vzala její přímočará touha, jež ji vehnala do náruče jejího ženatého učitele, který je v podání Mariána Mitaše zřejmě nejslabší, divně rozplizlou postavou, jejíž chatrnou kredibilitu a nulové charisma jako Evina milence zachraňuje především fakt, že v tomhle zapadákově prostě není nikdo jiný pro tyto účely vhodný po ruce. Dobře fungující mix zkušenosti a úspěšného debutu představuje i tandem z druhého sledu - záchranářskými pokusy unavená matka Taťjany Medvecké a životem omlácená Jana další debutantky Lucie Jaškové, která jako první našla sílu se Imrichovi vzepřít.

Taťjana Medvecká a Miroslav Krobot v koprodukčním snímku České televize Dům.
Zdroj: ČT24/Falcon

Dům Zuzany Liové je i bez omítky a pelargonií za oknem neokázale výmluvný a navzdory úsporným dialogům překvapivě oslovující, byť to rozhodně není místo, kam byste se (s Imrichem za plotem) rádi nastěhovali. Možná nám připomene nějaký podobný, který jsme někdy, někde s někým rozestavěli, neboť je v něm trochu smutku a nějaká ta radost až do rána, míjení i setkávání, rezignace i naděje a také vzdor a odpuštění - něco z jejich života, co nám může připomínat i ten náš. A to není málo, nemyslíte?

DŮM: Česko/Slovensko 2011, 97 min., od 15 let, 20 + 2D. Scénář a režie: Zuzana Liová, kamera: Jan Baset Střítežský, Juraj Chlpík, hudba: Walter Kraft. Hrají: Miroslav Krobot (Imrich), Judit Bárdosová (Eva), Taťjana Medvecká (Viera), Marián Mitáš (Jakub), Lucia Jašková (Jana). V kinech od 20. října 2011.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Czech Press Photo vyhrála fotografie horníka z dolu OKD

Nejlepší fotografií 31. ročníku Czech Press Photo byl vyhlášen snímek ze série s názvem „Práce horníků na dole ČSM – Sever (OKD)“ Lukáše Kaboně z Deníku. Uspěl v konkurenci téměř 300 fotografek a fotografů, kteří do soutěže zaslali 5250 fotografií. „Zavírání dolů v České republice představuje uzavření významné etapy průmyslové historie a proměnu vztahu společnosti k životnímu prostředí. Těžba uhlí po desetiletí formovala krajinu i životy lidí, často s negativními dopady přesahujícími hranice Moravskoslezského kraje. Uzavření posledního černouhelného dolu ve Stonavě je symbolickou tečkou za érou hlubinné těžby na Ostravsku. Fotografovi Lukáši Kaboňovi se podařilo tento přelomový okamžik zachytit s věcnou přesností a silnou výpovědní hodnotou,“ uvedla porota. Ceny se letos udělovaly v devíti kategoriích. Oceněné fotografie budou k vidění v Nové budově Národního muzea od 11. května do 30. listopadu 2026.
před 8 hhodinami

Archeologové v Itálii objevili ztracenou Vitruviovu baziliku

Archeologové v Itálii našli pozůstatky více než dva tisíce let staré veřejné budovy, jejíž návrh připisují starověkému římskému architektovi Vitruviovi, známému jako otec architektury. Pozůstatky starověké baziliky našli archeologové v centrálním italském městě Fano severovýchodně od Říma.
před 18 hhodinami

Zemřel italský módní návrhář Valentino Garavani, bylo mu 93 let

Italský módní návrhář Valentino Garavani a zakladatel značky Valentino zemřel ve věku 93 let, informovala tisková agentura ANSA. Zesnul v pondělí pokojně ve svém římském sídle obklopen blízkými, oznámila v prohlášení Nadace Valentina Garavaniho a Giancarla Giammettiho, který byl Valentinovým dlouhodobým společníkem a obchodním partnerem.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026

Sluhu dvou pánů v Ústí hraje žena a komentuje současnost

Činoherní studio v Ústí nad Labem sáhlo po osvědčené komediální klasice. Nastudovalo commedii dell’arte Sluhu dvou pánů. Titulní roli vychytralého sluhy Truffaldina ale hraje netradičně žena – Marie Machová.
19. 1. 2026

Jihočeské divadlo je první veřejnou kulturní institucí v Česku

Jihočeské divadlo se jako první scéna v zemi stalo takzvanou veřejnou kulturní institucí. Ta oproti příspěvkové organizaci umožňuje víceleté plánování i financování z více zdrojů. Právě divadla často argumentují tím, že obsluhují diváky celého kraje, proto by se na jejich financování nemělo podílet jen město, v němž sídlí.
19. 1. 2026

Nejvíc nominací na Českého lva má Franz, dvojí šanci na cenu mají Trojan i Geislerová

Patnáct nominací na cenu Český lev za rok 2025 získal snímek Franz, který polská režisérka Agnieszka Hollandová natočila v české koprodukci o spisovateli Franzi Kafkovi. S třinácti nominacemi následuje drama Sbormistr, o další dvě méně obdržel snímek Karavan. V hereckých kategoriích mají po dvou nominacích Anna Geislerová, Elizaveta Maximová a Ivan Trojan. Vítězové budou oznámeni 14. března v přímém přenosu České televize.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026

Evropským filmem roku je Citová hodnota

Cenu Evropské filmové akademie pro nejlepší film získal snímek Citová hodnota dánsko-norského režiséra Joachima Triera. Film vyhrál také ceny za režii a scénář, Stellan Skarsgard a Renate Reinsveová převzali ceny za nejlepší herecké výkony. Výsledky byly oznámeny během slavnostního večera v Berlíně.
17. 1. 2026Aktualizováno17. 1. 2026

Australský festival nechtěl autorku s palestinskými kořeny, desítky dalších také odřekly

V Austrálii museli zrušit literární festival poté, co účast na něm odvolalo více než sto osmdesát hostů včetně bývalé novozélandské premiérky nebo nositele Pulitzerovy ceny. Vyjádřili tak solidaritu s australskou spisovatelkou s palestinskými kořeny Randou Abdel-Fattahovou, které pořadatelé zrušili pozvánku v návaznosti na útok na Bondi Beach. Festival se autorce nakonec omluvil.
16. 1. 2026
Načítání...