Praha – Režisér Robert Sedláček dotočil před pár dny svůj třetí hraný snímek ze světa rekordů a kuriozit. Na jeho promítání si diváci ještě aspoň půl roku počkají, do kina ale mohou zajít na Sedláčkův druhý film Muži v říji, který měl premiéru 20. srpna. Vážný nevážný snímek nejen o vábení jelenů byl také tématem předpůlnočního rozhovoru na ČT24. V něm Sedláček prozradil, proč jsou jeho postavy divné, jaké zlozvyky musel herce odnaučit nebo proč neuznává „teroristické metody“ některých svých kolegů režisérů.
Váš film zachycuje tři dny v jedné moravské vesnici jménem Mouřínov, kde se koná soutěž ve vábení jelenů. Proč zrovna taková soutěž?
Soutěž ve vábení jelenů opravdu existuje, a Česká republika v ní má dokonce mistra Evropy, který spolupracoval i na natáčení Mužů v říji. Ve filmu má tato soutěž dějový význam - mnozí významní a vlivní lidé, kterým dělá potěšení střílet zvířátkům do hlavy zezadu, pro ni mají pochopení. A tak je taková akce dobrou příležitostí, aby setkání vlivných politiků a lobbistů neproběhlo jako pokoutní schůzka někde v restauraci, ale jako společenská událost.
Existuje skutečný Mouřínov?
Existuje, je kousek od Brna. Je to jedna z mála obcí, kde silnice končí a jediný přístup vede přes koleje, takže když spadnou závory, tak se patnáct minut do vesnice nedostanete.
Do Mouřínova, kde chtějí získat dotaci na novou silnici, přijede politická delegace. Premiéra hraje Igor Bareš. Do jaké míry jste ho musel ovlivňovat, aby působil tak opravdově, jak ve filmu nakonec působí?
Existuje taková divadelní poučka – krále na pódiu nehraje král, ale jeho okolí. Já jsem Igoru Barešovi pustil dva své filmy o politice a řekl jsem mu: Vyberte si z toho, co chcete, oni jsou ti chlapi u moci v něčem všichni stejní. Zkuste to skloubit s něčím, co je ve vás. Igor je velký herec a velká osobnost. Je v něm určitý rozpor – jako herec exhibuje, ale uvnitř je docela nostalgický a smutný chlapík. Řekl jsem mu tedy, ať skloubí svou jedinečnost a univerzalitu lidí, kteří jsou u moci, a vytvoří tak dobrou postavu politika. To se povedlo a mně jako režisérovi jen zbývalo zrežírovat cirkus kolem něho, aby král nemusel hrát, že je král.
Zajímavá je i skupinka kolem premiéra – jeho ochranka a poradci. Jak jste dával dohromady obsazení těchto rolí?
Obsadil jsem do nich prvoligové herce z divadel. Bál jsem se toho, že ten film může snadno spadnout do trapnosti nebo troškovské lidovosti, bylo pro mě proto velmi důležité, že scény, jež jsou hodně na hraně, vzali špičkoví herci. I když jde často jen o štěky.
Jak jste si herce vybíral?
O mně je známo, že píšu role hercům na tělo. S řadou z nich se setkám ještě předtím, než začnu jejich roli psát, abych si je prohlédl a umožnil postavě s nimi co nejvěrněji fyzicky splynout.
Inspiroval jste se i některými konkrétními postavami z Mouřínova?
Jde spíš o kompilát z mé dokumentaristické zkušenosti. Vůbec se bráním charakteristice, že jsou to figurky z moravské vesnice. Lidé, kteří v Mužích v říji vystupují, jsou pro mě zajímaví tím, že si za něčím urputně jdou. Že si nesednou na zadek a nekoukají na televizi, dokud neusnou. Postavy v Mužích jsou od začátku divné. Jsou něčím divné – nějakým zvykem, návykem, zlozvykem, rituálem, které objevíte, když s někým déle žijete. Já ale ve filmu úmyslně zkracuji fázi poznávání a jdu rovnou od zlozvyku. Postavy pak od začátku vypadají jako blázni, čímž některé lidi matu.
Do jaké míry hercům dovolíte, aby improvizovali?
Mám rád, když si herec ukradne roli. Když si ji přisvojí, dá jí něco nového, když film spoluvytváří a já se v tu chvíli jako režisér a autor necítím tak opuštěný uprostřed ostatních. To, že si roli ukradne, mě posiluje, pomáhá tak film dovytvářet, protože jinak režisér bojuje proti všem, aby jeho film připomínal to, co chtěl na začátku.
(celý rozhovor - viz video)
