Praha - Ve věku sto let zemřel ve čtvrtek režisér Otakar Vávra. Za svoji dlouhou kariéru natočil přes 50 hraných filmů; jeho snímky utvářely českou kinematografii dvacátého století. Za svou tvorbu si vysloužil řadu vyznamenání, zároveň jsou mu ale někdy vytýkány snímky poplatné komunistické ideologii.
Zemřel Otakar Vávra: 50 filmů, 5 režimů, 100 let
Svůj první film natočil Vávra (* 28. února 1911) už před osmdesáti lety, posledním dílem dokument Moje Praha, který uvedla ČT u příležitosti režisérových stých narozenin, o tři roky později režíroval ještě videoklip k jedné z písní pro DVD k albu Michala Horáčka a Petra Hapky Strážce plamene. Mezi jeho filmy jsou velkolepé historické fresky, intimní romance, úspěšné komedie, tendenční válečné velkofilmy i několik skvostů české kinematografie.
Vávra sice začal studovat architekturu, brzy ale zběhl k filmu. Počátkem 30. let se uvedl sérií krátkých avantgardních snímků a živil se psaním scénářů. V roce 1936 se konečně dostal k vytoužené režii a za spolupráce s Hugem Haasem natočil dodnes oblíbenou komedii Velbloud uchem jehly. Jeho další snímky, Filozofská historie a Panenství (podle Aloise Jiráska a Marie Majerové), naznačily jeho celoživotní orientaci na kvalitní literární předlohy a přední české herce.
Ceny Trebbia: Otakar Vávra s manželkou Jitkou Němcovou
Na sklonku první republiky a za protektorátu natočil celou řadu snímků, které dnes patří do zlatého fondu „pro pamětníky“ - mimo jiné komedie Cech panen kutnohorských a Dívka v modrém či filmy Pacientka Dr. Hegla a Pohádka máje.
ČT PŘIPOMÍNÁ O. VÁVRU
Stovku má člověk jednou za život
(17. 9., 14:40, ČT1)
Století v dobových událostech a ve Vávrově filmovém díle. Připravily: J. Němcová, A. Činčerová a A. Sirotková.
Úsměvy Otakara Vávry
(18. 9., 12:55, ČT2)
O svém filmovém životě hovořil O. Vávra s Jaromírem Hanzlíkem v roce 2000.
Srpnová neděle
(18. 9., 14:55, ČT1)
Lyrická komedie podle hry Františka Hrubína (1960)
Konec války a osvobození Československa se na Vávrově kariéře nijak nepodepsaly. Podle Marie Pujmanové natočil Předtuchu, vynikajícího Karla Högera obsadil do Čapkova Krakatitu. Budovatelská 50. léta, která pohřbila na kulturním poli stovky talentů, byla pro Vávru jen další příležitostí k tvůrčímu vzepětí. Tentokrát ale nepříliš slavnému - jeho Husitská trilogie, zahrnující filmy Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, byla stejně monumentální jako poplatná dobovému schematismu. Z šedi tehdejší produkce nevystoupily ani jeho další snímky.
GALERIE
Cech panen kutnohorských zdroj: ČT
Začátkem 60. let již téměř odepisovaný Vávra překvapivě ožil. Souběžně s nástupem nové vlny československého filmu, jejíž přední tvůrci (mimo jiné Jiří Menzel, Věra Chytilová či Miloš Forman) byli jeho žáky na FAMU, se dokázal vrátit i on. Opustil svůj patos i vypilovanou preciznost a nechal ve svém díle zaznít intimnější tóny. Jeho zpracování Hrubínovy novely Zlatá reneta a slavné básně Romance pro křídlovku přesvědčivě zachytilo deziluzi generace tehdejších padesátníků a patří k tomu nejlepšímu, co za československé filmové éry 60. let vzniklo. Samostatným vrcholem tohoto období Vávrovy tvorby byl pak strhující snímek Kladivo na čarodějnice.
Za nastupující normalizace musel Vávra, pokud chtěl nadále točit, osvědčit svůj kladný vztah k novému režimu. Podařilo se mu to díky válečné trilogii Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy, která měla především demonstrovat úzké sepětí Československa a Sovětského svazu. V dalších letech pak točil zejména opět historické filmy, například o Janu Ámosi Komenském a Janu Nerudovi. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 plánoval Vávra dlouhá léta natočit životopisný film o Janu Masarykovi, nakonec se mu to však nepovedlo.
Křest knihy Paměti aneb Moje filmové 100letí
Vávra stál ale nejen za kamerou, ale i za katedrou. Za svého pedagogického působení na pražské FAMU, kde založil katedru režie, Vávra vychoval i generaci režisérů československé nové vlny, například Jiřího Menzela nebo Věru Chytilovou.
Své sté narozeniny oslavil Vávra koncem února v pražském Mánesu a v červnu převzal za celoživotní přínos světové kinematografii Grand Prix mezinárodního festivalu ve Zlíně. Kromě toho je držitelm medaile Za zásluhy či Českého lva za dlouholetý přínos tuzemské kinematografii.
Jiří Menzel: „Byl to můj učitel a myslím, že to pro mě bylo velké štěstí. Nejen pro mě, ale i pro český film. Když se podíváme na dějiny českého filmu, tak vlastně až do Panenství nebo Filozofské historie snímky neměly tu uměleckou ctižádost, kterou do českého filmu přivedl Otakar Vávra.“
Věra Chytilová: „Vávra je zakladatel v podstatě všeho. Dělal velké ságy, zajímal se o dějiny, současně měl zájem o to, aby uvolňoval režijní postupy tak, aby postihovaly současnou dobu.“
Jan Hřebejk: „Otakar Vávra především přinesl do filmu pohled vzdělaného intelektuála. I na škole, kde jsem se potkali, se lidi snažil vést k tomu, aby nebyli hloupí a provinční.“
Václav Klaus: „Nepochybuji o tom, že státní vyznamenání, které jsem mu udělil v roce 2004 za jeho celoživotní dílo, bylo naprosto zasloužené. Bude nám moc chybět.“
Názory na Vávrův život a tvorbu jsou rozporuplné. Jeho obhájci v něm vidí otce české a československé filmové školy, který se i do svých nejhorších filmů snažil propašovat ideologicky nonkonformní prvky. Kritici jej naopak odsuzují jako pouhého oportunistu a řemeslně zručného eklektika poplatného režimům.
Menzel o svém profesorovi kdysi napsal, že ovládá techniku, jak vyjít s každou vrchností. Měl-li by někdy někde stát nějaký český filmový památník, mělo by na něm podle něj být, že Otakar Vávra se zasloužil o český film. Ostatně Vávra byl vždy přesvědčen, že umění kompromisu patří k základním dovednostem režiséra.
GALERIE
videogallery_151368