Divadlo DNO, během několikaměsíčního sběru nápadů a asi tří týdnů intenzivní práce na nové látce, připravilo svůj původní projekt pro loď Tajemství. Představení Ode dna, které premiérovalo minulý měsíc, nyní uvádí v dalších reprízách. Hraje se na zádi lodi, zabydlený prostor akceptuje zvuky parníků i tramvají z okolí náplavky u Rašínova nábřeží v Praze 2. Velká voda přináší několik ztroskotanců s jejich obvyklými rituály. Příběh zachycuje dva bratry a dvě sestry (Jiří Kniha, Marie Jansová, Irena Kristeková, Vítek Maštalíř) na rozbouřeném moři po potopě. Jsou spolu na voru, možná jediní na světě.
Recenze: Ode dna
V inscenaci se prolíná stereotyp neutěšených hodin plavby s fantazijním světem mořských sirén. Režisér Jakub Šmíd (autor i ostatními obalované kostry textu) zvolil prostředky alternativního a pohybového divadla, k nimž má divák k dispozici ještě dialogy, v několika pasážích improvizované.
Tradiční scénická náhražka vody- igelit, zaplňuje přední část jinak reálné lodní scény. Protagonisté se pod ním, celkem předvídatelně, schovávají ve vlnách. Herci využívají horizontální kovovou konstrukci, na níž, mimo jiné, křídou zapisují dny, nedobrovolně odžité na moři. Perspektivu jeviště určuje záď lodi, její autentické prostředí. Skutečná voda, která je zde také přítomná, obrazově i zvukově dokresluje téma hry.
Tajemství mořského dna
„Na hladině plavaly stoly, postele…“, uvádí autorský text, který je doplněn živou hudbou (klarinet, zpěv: Jan a Bára Kratochvílovi) kapely DVA. Mimochodem, originální hudba patří k nejsilnějším dojmům z představení. Civilně pojatá bezprostřednost dne (holení, toaleta, cigaretka, jídlo…) kontrastuje s beznadějí a záludnostmi nekonečné hladiny. Pohybové pasáže působí divadelně, ale méně přirozeně než ty všednodenní. Každá z postav má svou oblíbenou aktivitu. Jedna ze sester si na voru založí zahrádku, starší bratr, „táta výpravy“, chytá ryby jako na dovolené a dodává ostatním optimismu. Na voru panuje občasná ponorková nemoc, nálady se střídají. K tomu se mladší bráška zamiluje do mořského přízraku. Vlastně jde o vodní psychodrama s černým humorem a filmově dekadentní scénou se zpěvačkou (pod vodu nečekaně zmizelou sestrou). Zpěvačka přináší do mořského baru „model světa“, totiž maketu divadelní scény s diskotékovou koulí. Škoda, že právě v tomto případě nebyl zpěv dostatečně nazvučen, protože sugestivnost obrazu se povedla a tanec hlavních hrdinů s mrtvými syrovostí předčí Titanic.
Když se ztratí ségra, „nezbývá než prozkoumat dno“. Herci si obléknou žluté pláštěnky s legrační výstrojí a vyrazí na průzkum. „Tajemství mořského dna, to jsou ty věci, které chci prokouknout,“ říká jedna z postav, slyšíme racky a z věčně slané vody všechno vlhne a rezaví. Holínky, hadry, modré zástěry, figurína záhadného trosečníka, nefunkční žehlička, umělý déšť. Scénografie Radky Vyplašilové využívá svěřeného místa a nezanese ho ničím nadbytečným, ostatně na vor se toho stejně nevejde příliš. Snad jen ta „igelitová voda“ působí vedle té skutečné přeci jen uměle.
Hraje se bez přestávky, po skončení nedlouhé produkce se můžete jít nadechnout ozónu na záď lodi k maringotce a zkusit si repliku starší sestry o tom, že: „Svět je jenom lesklá klouzavá voda“. Odrazit se Ode dna lze na lodi Tajemství 21., 22. a 24. září od 20,30h.
GALERIE
Ode dna