Podivné tanečky s Českými centry

Zástupci České republiky v zahraničí bývají v převážné většině vybíráni v několikakolovém výběrovém řízení, jehož součástí je i projekt, jenž obsahuje formulované představy uchazeče o směřování organizace, případně změny v jejím chodu i cíl, kterého by chtěl dosáhnout. Pokud uspěje, dostane smlouvu na rok, a jestliže dobře pracuje, pak je mu smlouva prodloužena o další tři roky. Po čtyřech letech někdy dochází k dalšímu prodloužení nebo dojde k rotaci a na jeho místo nastoupí někdo jiný.

David Stecher i Petr Fejk vítězně prošli takovým výběrovým řízením s tím rozdílem, že Fejk přišel „z venku“, zatímco Stecher úspěšně zastával stejnou funkci v Mnichově a k účasti ve výběrovém řízení byl vyzván ministerstvem, které bylo s jeho prací v Německu evidentně spokojeno. Hlavní rozdíl mezi oběma muži je ovšem v tom, že Petr Fejk byl jmenován do funkce ředitele Národní budovy v New Yorku, kde kromě konzulátu a krajanského spolku sídlí i České kulturní centrum, David Stecher se stal ředitelem Českého centra v Izraeli (nikoli ředitelem budovy).

Nastalo stěhování, podle přísných ministerských pravidel. U Fejka to znamenalo přesun celé rodiny (manželka, dvě děti), hledání vhodného bytu, jehož nájem se vejde do ne příliš velkorysého rozpočtu, to samé platilo o škole. Stecher je bezdětný vdovec, takže jeho přesun a následná režie spojená s pobytem byly ve srovnání s ostatními zaměstnanci v zahraničí minimální. Oba začali pracovat v plném nasazení.

Petr Fejk

Největší devizou bývalého ředitele pražské ZOO jsou jeho manažerské schopnosti. Výběrové řízení na post ředitele Národní budovy v New Yorku vyhrál díky projektu na její plnohodnotné fungování, včetně výnosů z pronájmu sálů a dalších dosud nerealizovaných činností. Cílem jeho projektu bylo dosáhnout toho, aby si tato zrekonstruovaná budova na dobré newyorské adrese ze 75% na sebe vydělala. V současné době budova nevydělává vůbec nic.

Předpokladem k dosažení vytyčeného cíle byla u Petra Fejka zásadní změna v zaběhaných pořádcích stávajících zaměstnanců i ostatních uživatelů Národní budovy. Na to ovšem nechtěli přistoupit a nastalo přetahování, přesvědčování, vyhrožování, žalování, stěžování a bojkotování. Překvapivě ministerstvo Fejka v jeho snažení nepodpořilo, přestože se snažil jen prosadit projekt, pro který byl vybrán na toto místo. Na ministerstvu vyhodnotili situaci tak, že záměr je sice dobrý, ale jeho realizace špatná a že Fejk zklamal v tom nejzásadnějším – nezvládl komunikaci se zaměstnanci. To, že by popřípadě mohl pracovat s jinými lidmi, kteří by jeho záměry a plány podpořili a zrealizovali, včetně jiných nezbytných organizačních změn v chodu budovy, nepřicházelo v úvahu. Že by se mu mohlo podařit, za změněných podmínek, z budovy vytvořit prosperující dům, jako je tomu třeba v Moskvě, vlastně nikoho de facto nezajímalo. Pokud by se mu to podařilo jaksi bez těch komplikovaných problémů, byl by slavný, ale aby po ministerstvu žádal aktivitu a hlavně změnu v myšlení, to se asi dost spletl.

Zajímavé ovšem na celé situaci ale je, že Fejka nikdo neodvolával, nikdo nepřišel s požadavkem, aby z důvodů neschopnosti z drahého postu odešel. Pokud by moc nevyskakoval, přizpůsobil se, mohl si klidně pobýt v New Yorku s platem státního zaměstnance, bez ohledu na údajně špatnou ekonomickou situaci úřadu, který ho zaměstnával. Budiž Fejkovi přičteno k dobru, že odmítl být správcem budovy, byť schovaným pod označením ředitel a rozhodl se svou misi ukončit. Dá se ovšem předpokládat, že na jeho místo nastoupí někdo jiný, méně cílevědomý a přizpůsobivější, takže ministerstvo bude dále sypat peníze do černé díry, aniž by se cokoli vrátilo. Ale třeba se úřadu podaří ušetřit někde jinde, možná v Izraeli?

David Stecher

Vedl České centrum v Mnichově od roku 2004. V roce 2008 rozhodlo kolegium ministra (tehdy Schwarzenberga), že se v Tel Avivu zřídí nové České centrum. Stecher byl osloven ministerstvem jako jeden z vhodných kandidátů, protože měl předpoklady toto centrum vybudovat.

„V Mnichově mně dobíhal čtvrtý rok, po kterém se většinou vedoucí představitelé center střídají, ale protože zřejmě byla s mojí prací spokojenost, už v roce 2007 mi byla prodloužena smlouva až do roku 2009. Ale na základě výzvy jsem se účastnil výběrového řízení, prošel jsem několika koly a byl vybrán. Vzhledem k politické situaci v Izraeli bylo možné tam nastoupit až v březnu 2009, což jsem učinil a začal pracovat. Slavnostní otevření proběhlo letos v květnu, ale již před tím jsme zrealizovali zajímavé projekty, jako vystoupení Plastiků, výstavu Český komiks, podpořili jsme divadelní hru Hanin kufřík. Otevření bylo spojeno s výstavou Židé v boji v odboji, která měla opravdu velký ohlas, a podpořil jej osobním dopisem i premiér Fischer. Uspořádali jsme také několik přednášek a diskusí Arnoštu Lustigovi. V přípravě jsou další velké projekty, jako výstava Petra Síse Zeď či výstava Splátka dluhu ve spolupráci s Galerií Jaroslava Fragnera a architektem Zdeňkem Lukešem. Je to o židovských architektech, kteří pracovali v Československu do začátku 2. sv. války, atd.,“ popsal svoji aktivitu v rozhovoru pro internetový portál ČT24 Stecher, který zároveň upozornil, že se mu vždy dařilo najít partnery či sponzory, kteří se na akcích podíleli, neboť při tak napjatém rozpočtu, kterým centrum disponuje, by nebylo možné takové akce zrealizovat.

„Nikdy nebyly vůči mému působení žádné výhrady, ani náznaky. A najednou, uprostřed práce, jsem dostal dopis, že v rámci úspor bude podán návrh na mé odvolání. Pod dopisem je podepsán generální ředitel Michael Wellner Pospíšil, který na jaře, na slavnostní otevření přiletěl speciálem a přivezl mi prodloužení smlouvy, což bylo v květnu a v září dostávám zprávu, že je podán návrh na mé odvolání,“ informoval dále Stecher.

„Mírně řečeno, cítím se zaskočený a dost dobře tomu nerozumím. Nikdo se mnou nutnost šetření neprobíral, nebyl jsem upozorněn, že by kdy nastal nějaký problém, který je nutno řešit. Naopak, ředitelé kulturních center dostali minulý týden děkovný dopis od ekonomického náměstka, že finanční situace není tak špatná a že jediné, kde by se mělo nadále šetřit, jsou provozní náklady a případně i omezení úvazku místních sil, jako je u nás moje asistentka slečna Schimmerlingová, která by dle návrhu pana Pospíšila měla být pověřena řízením,“ zamýšlí se nad situací Stecher a pro představu dodává: „Celkový rozpočet je kolem 3 milionů korun na celé centrum, na kulturu z toho je 242 tisíc korun na rok. Pro srovnání v Mnichově, kde režie byla daleko nižší, byl rozpočet nad 300 tisíc.“

Logicky uvažující člověk by předpokládal, že takového pracovníka, na kterého do této doby nikdy nebyly vzneseny žádné stížnosti – ale právě naopak, jeho schopnosti byly vyzdvihovány, by si každé ministerstvo mělo hýčkat a úspory hledat v jiných vodách, především u méně kvalifikovaných pracovníků center. S odvoláním Davida Stechera by ministerstvo navíc přišlo o osobu, která je schopná získávat finance i z jiných zdrojů, především ze soukromého a obchodního sektoru. Úspěšnost takových jednání závisí vždy na osobním nasazení, na míře kontaktů v místě a na schopnosti přesvědčit oslovené. Že takový talent Stecher měl, vědí na ministerstvu především.

Navíc i po odvolání zůstane David Stecher zaměstnancem Českých center, které pro něj bude muset najít nějaké uplatnění. Na jeho místo v Izraeli, pokud nebude zrušeno, dříve nebo později nastoupí někdo jiný. Je tedy otázkou, kde je ta sledovaná finanční úspora? Bylo by opravdu zajímavé dopracovat se ke konkrétním číslům, jež by dokládala, kolik se ve skutečnosti odvoláním ředitele Českého centra v Izraeli Davida Stechera ušetří (a nebo naopak? Pak by ovšem bylo zajímavé seznámit se s opravdovými důvody této nelogické rošády).