Praha - Bylo nebylo. V Království absolutní hojnosti žila jednou jedná smutná princezna, která milovala své poddané a všichni poddaní milovali ji a makali na panském za hubičku, až se z nich kouřilo. Celý dlouhý rok musela měřit síly se zlým čarodějem, který podlým kouzlem zaklel její děti, a celý ten rok cudně čekala na svého vysněného pohádkového prince, který nakonec přece jen přijel na bílém koni a všichni spolu byli šťastni až do smrti. Takhle nějak by se stručně dal shrnout děj dnes už – a já se to slovo opravdu nebojím použít – kultovního normalizačního seriálu Žena za pultem.
Ale jak by řekli na Rádiu Jerevan: V principu to takhle nějak bylo, ale ono vlastně nešlo o království hojnosti, ale o fiktivně přezásobenou smíchovskou sámošku, která tam navíc dnes už ani nestojí. Nebyla to ani princezna, ale prodavačka v tamních lahůdkách Anna Holubová - osobnostně oscilující někde mezi Alexejem Stachanovem, Annou proletářkou a matkou Terezou. Ti poddaní nebyli ani tak poddaní, jako spíš kolegové ze sámošky - všichni tuze pracovití, k nakupujícím otrapům a kverulantům milí a ochotní v duchu hesla „náš zákazník náš pán“ a průběžně slintající láskou k socialistickému kolektivu - lempla abys mezi nimi zkrátka pohledal. Onen zlý čaroděj byl Annin bývalý muž, slizký seladon a děvkař - nebo vlastně „fešák“, jak jej ve slabé chvilce označila jedna její kolegyně, a ten princ byl ve skutečnosti stárnoucí statik a tak trochu moula. A nepřicválal na bílém koni, ale přihrkal se starou červenou škodovkou.
Hned zkraje chci podotknout, že se tu nemíním vézt na laciné vlně kritiky seriálu, že zobrazoval plné pulty zboží jako na potvoru v době, kdy jste před polednem nekoupili už ani mléko a rohlík a kdy jsme si recitovali básničky typu „Není maso, nejsou auta, jen když máme kosmonauta. Jmenuje se Remek, česky ani nemek.“ Za prvé: řada zboží, které tam je vidět v regálech, skutečně k dostání občas byla (byť třeba jen na Prvního máje nebo na Vánoce) – ačkoliv nikdy ne v takových kvantech, tak běžně, v jedné sámošce najednou a navíc na pultě – nikoliv pod pultem. Za druhé: co by změnilo na věci, kdyby na diváky zely (polo)prázdné regály? Možná by se tu a tam někdo uchichtl nebo dokonce pochválil tvůrce seriálu, jak se nebojí šťouchnout do vosího hnízda a statečně pranýřovat nešvary socialistického zásobování, ale na ději samotném by to pramálo změnilo. A za třetí: nechápu, proč se všem komunistickým seriálům dokola vytýká, že nezobrazují věrně realitu? Majorem Zemanem počínaje a Ženou za pultem konče? Copak hlavním posláním seriálů je zobrazovat realitu? Kolik vůbec je seriálů – našich nebo cizích – které by byly věrným obrazem skutečnosti? Mám snad věřit tomu, že ropní magnáti snídají ve smokingu, potažmo dámy ve večerní róbě? Že se vraždy opravdu vyšetřují tak, jak to předvádějí zástupy televizních detektivů? Že všichni kriminalisté srší suchým humorem nebo dumlají věčně lízátko? Že si povídají se svým autem, které jim ještě navíc odpovídá? Že u pobřežní hlídky pracují jen prsaté krasavice? Anebo že gynekologové tráví volný čas výlučně balením kolegyň a vysedáváním v baru?
Už slyším kritické hlasy, že se chci zastávat tendenčních děl socialistického realismu, která měla hlavně vymývat mozky lidem a odvádět je alespoň na pár minut od faktu, že žijí za železnou oponou pod bolševickou knutou. Zastávat se ničeho nechci: K seriálu Žena za pultem mám sto a jednu kritickou výhradu. Jen chci říct, že ty donekonečna kolovrátkově kritizované plné regály v samoobsluhách mi tam vadí ze všeho nejméně. Horší už to je třeba se srdcervoucími projevy dobráckého soudruha vedoucího ke kolektivu zaměstnanců a s falešnou soudružskou a kamarádskou atmosférou, kdy všichni v případě potřeby táhnou za jeden provaz. Na nervy mi jde i budovatelsko-optimisticky rozjásaná znělka seriálu, která v každém dílu ukazuje trochu jinou škálu zboží v regálech a v květnovém pokračování pro změnu netradičně začíná prodavačským kolektivem táhnoucím v prvomájovém průvodu s jiskrou v oku kolem tribuny mávajících papalášů. Ze židle mě nadzvedávají bláboly o socialistickém obchodě, který hravě vytírá zrak buržoazním hokynářům, leckdy naivní zápletky, těžce za vlasy přitažená úslužnost prodavačů k zákazníkům a především pak dcera hlavní hrdinky Michala, která je celou dobu doslova na pár facek, a to nejen kvůli své svazácké angažovanosti. „Jde jim jenom o peníze. To je nějakej socialistickej způsob života?“ lamentuje třeba v posledním díle.
Jiřina Švorcová o zásobování koncem 70. let:
„Seriál se točil před 30 lety. Tehdy jste dostala svíčkovou za 70 korun. A dostala jste ji. Maso bylo.“
„Samozřejmě v každé samoobsluze nabídka nebyla tak bohatá. Ale v zásadě to bylo hodně podobné.“
„Asi jsme tenkrát mysleli na jiné věci nebo to pro mě nebylo vůbec podstatné, jestli jsou banány nebo nejsou banány. Na tom svět nestál.“
Ledva jsem na Ženu za pultem nakydal trochu hnoje, chci zároveň pochválit to, co je na ní pěkné. V první řadě je to plejáda skvělých Herců (velké H je tam záměrně a držel jsem se zuby nehty, abych to nenapsal verzálami), vesměs z Divadla na Vinohradech. Je radost a pohlazení po duši se na ně i po těch letech dívat. Září nejen v hlavních a větších (Švorcová, Medřická, Langmiler, Haničinec, Menšík, Řehoř, Hanzlík, Maciuchová, Kolářová, Slunéčková), ale i v menších a epizodních rolích (například Budínová, Sejk, Bláha, Merunková, Somr, Švehlík, Záhorský, Hrzán, Cupák, Lábus, Frej, Svojtka, Vinklář, Zázvorková, Petrovická). I když české filmy a seriály té doby byly hvězdami nadupané, tak v Ženě za pultem to platí tuplem – dokonce tu hrají i ti, z nichž se třeba staly hvězdy až o pár let později – Otakar Brousek mladší, Simona Stašová, Jana Boušková, Jan Potměšil nebo třeba Lenka Termerová.
Každý z dvanácti dílů seriálu zachycuje jeden měsíc, a zobrazuje tak rok v životě hlavní hrdinky Anny Holubové. To je celkem originální nápad, který na rozdíl od nekonečných seriálů a telenovel vlastně divákovi předem avizuje, že bude svědkem jakéhos takéhos vývoje hlavní postavy a že děj nějak začne a také nějak skončí. (Na tom nic nemění ani letošní letní zvěsti, že se po 35 letech údajně chystá pokračování seriálu nazvané Supermarket.) Osud „Anny Prodavačky“ sice představuje hlavní dějovou linii seriálu, každý jednotlivý díl je ale navíc věnován některému ze zaměstnanců samoobsluhy, a přináší tak uzavřený samostatný minipříběh pokaždé s jinou hlavní postavou. „Zkrátka nový příběh, který lidi zajímal. Bylo to ze života a o lidech,“ říkala představitelka hlavní role Jiřina Švorcová.
A právě představitelka hlavní role je na celém seriálu asi tím nejkontroverznějším: z relativně (na tehdejší poměry) apolitického díla totiž svou přítomností šmahem udělala komunistickou agitku. Jako členka ÚV KSČ a předsedkyně Svazu českých dramatických umělců totiž necelý rok před prvním uvedením seriálu vystoupila proti Chartě 77 s neblaze proslulým projevem na shromáždění tak zvané Anticharty. „Byla doba, kdy jsem dostávala dopisy 'celý národ vás nenávidí'. Po Ženě za pultem jsem dostávala dopisy 'celý národ vás miluje',“ vzpomínala nedávno Švorcová, jejíž životní pouť se letos v srpnu uzavřela.
Jiřina Švorcová:
„Mně se ta Žena za pultem v ničem nepříčila. Já jsem ji dovedla pochopit, dovedla jsem jí rozumět, protože v mnoha případech bych asi jednala podobně, jako jednala ta Anna Holubová.“
Lákadlem pro diváky měla být původně v hlavní roli Jiřina Bohdalová, pro niž autor seriálu Jaroslav Dietl roli přímo psal. Údajně se uvažovalo také o Janě Hlaváčové. Dramaturgyně Libuše Pospíšilová ale navrhla Švorcovou a Dietl s tím souhlasil. „Hlaváčová by na tu roli byla příliš mladá a krásná a Bohdalka měla za sebou hodně takových těch Dam na kolejích,“ vysvětlila před časem Švorcová.
Asi nikoho nepřekvapí, že Žena za pultem byla podobně jako řada jiných seriálů z té doby psaná na společenskou objednávku. Režim měl už seriály z vesnice, národního výboru nebo dějin dávných i nedávných, a tak scenárista Jaroslav Dietl dostal zakázku napsat seriál o pracující ženě ze socialistické samoobsluhy. Profesní a důvěrně známé prostředí diváky zaujalo, i když při premiéře těsně před Vánoci 1977 seriál režírovaný Jaroslavem Dudkem velkou díru do světa neudělal. Úspěch se dostavil až rok na to, kdy se stal diváckým hitem nejen u nás, ale i v NDR (pro mladší generace: to byli ti Němci, co u Stalingradu stříleli do vzduchu), Jugoslávii (pro mladší generace: tehdejší slepenec Slovinska, Chorvatska, Srbska, Černé Hory, Makedonie, Bosny a Hercegoviny), na Kubě (pro mladší generace: už v té době tam Fidel Castro vládl pevnou rukou bratru dvě desítky let) a v Maďarsku. Po roce 1989 seriál poprvé reprizovala až televize Prima v letech 2002-2003 – a úspěšně: sledovaly jej dva miliony diváků. Na nezájem kupujících si nemohlo stěžovat ani následné vydání na šesti DVD.
- Jiřina Švorcová a Jana Boušková v seriálu Žena za pultem zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3108/310758.jpg
- Žena za pultem zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3108/310757.jpg
- Žena za pultem zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3108/310760.jpg
- Petr Haničinec v seriálu Žena za pultem zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3108/310762.jpg
Seznamovat s dějem je asi zbytečné, nicméně shrňme, že čerstvě rozvedená vedoucí velkoprodejny Anna Holubová se dvěma dětmi na krku nastupuje do oddělení lahůdek v samoobsluze na druhém konci města. Kolegové i šéfové si ji brzy oblíbí – především proto, že rozumí své práci a zároveň nemá strach si dupnout, když je potřeba. V každém případě je vždy ochotná podat kolegům pomocnou ruku, a to i v jejich soukromém životě. Jejího nového partnera Karla, s nímž se seznámí jako s lehce nemotorným zákazníkem, její děti odmítají a snaží se ji dát znovu dohromady s bývalým manželem a svým otcem. Teprve postupem času prozřou a přijmou Karla jako matčina nového partnera.
Král normalizačních seriálů Jaroslav Dietl uměl napsat kdeco, ale milostné dialogy mu moc nešly. „S jeho svolením jsem je komplet přepsala za pomoci Petra Haničince, který hrál mého přítele,“ přiznala kdysi Švorcová. Tak vznikala i slavná postelová scéna, která málem byla ze seriálu vystřižena. Pozorný divák si sice všimne, že Švorcová není nahá, ale má na sobě punčocháče, nicméně moc nechybělo a soudruzi tuto scénu vystřihli. Nezdálo se jim, že by se členka ÚV měla (polo)nahá válet s cizím chlapem v posteli. Však také při natáčení byl přítomen jen kameraman a zvukař – ostatní šli pryč. S tou svlékací si v ničem nezadá ani „oblékací scéna“ korunovaná větou o pultu znamenajícím svět. Scéna mohla být klidně inspirací hrdinům akčních filmů 80. let, kteří si na sebe - nezřídka za zvuků řízného jižanského rocku – obvykle navlékají atombordel, granáty, patrontašky, nábojové pásy a kvéry. Dietl v seriálu nezapomněl ani na svého tradičního „Štrosmajera“: Roli přidrzlého glosátora tu plní lahůdková Olinka a vlastně tak trochu i skladník Oskar.
- Místo, kde stávala seriálová samoobsluha autor: Lukáš Strašík, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3108/310765.jpg
- Samoobsluha ze seriálu Žena za pultem zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3108/310763.jpg
- Samoobsluha ze seriálu Žena za pultem zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3108/310764.jpg
- Pohled na místo, kde stávala seriálová samoobsluha autor: Lukáš Strašík, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3108/310766.jpg
- Dnešní pohled z místa, kde stávala seriálová samoobsluha autor: Lukáš Strašík, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3108/310768.jpg
- Červených aut spousta, Karlova škodovka ale chybí autor: Lukáš Strašík, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3108/310767.jpg
A na závěr ještě smutnou informaci pro ty, kdo by si rádi šli nostalgicky nakoupit do onoho velkoobchodu Pramene, kde Anna prodávala. Mají bohužel smůlu. Samoobsluha, v níž se natáčelo, fungovala jako provizorium v době, kdy se rekonstruovala stará pražská smíchovská tržnice. Dnes už tam po ní není ani památky. A před parčíkem sice parkuje spousta červených aut, ale tu Karlovu škodovku byste tam hledali marně…
Pusťte si celou Ženu za pultem na YouTube:
1. leden – Anna nastupuje (1 - 2 - 3 - 4 - 5)
2. únor – Příběh zeleninové Jiřinky (1 - 2 - 3 - 4 - 5 )
3. březen – Příběh šéfova zástupce (1 - 2 - 3 - 4 - 5)
4. duben – Příběh řeznice Lady a skladníka Oskara (1 - 2 - 3 - 4 - 5)
5. květen – Příběh starého Dominika (1 - 2 - 3 - 4 - 5)
6. červen – Vítězství prodavačky Kaláškové (1 - 2 - 3 - 4 - 5)
7. červenec – Příběh učednice Zuzany (1 - 2 - 3 - 4 - 5)
8. srpen – Příběh dvou pokladních (1 - 2 - 3 - 4 - 5)
9. září – Příběh důchodkyně Kubánkové (1 - 2 - 3 - 4 - 5)
10. říjen – Příběh šéfova syna (1 - 2 - 3 - 4 - 5)
11. listopad – Svatba lahůdkové Olinky (1 - 2 - 3 - 4 - 5)
12. prosinec – Vánoce Anny Holubové (1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6)
