Praha – Ve věku nedožitých pětaosmdesáti let zemřel dnes nad ránem v Praze jeden z nejvýraznějších českých spisovatelů dvacátého století. Je jím novinář a autor knih o holocaustu, kterým sám jako mladík prošel, Arnošt Lustig. Spisovatel bojoval pět let se zákeřnou nemocí s velkou statečností a pověstným humorem. „Když mu dávali koncem ledna jednu z posledních transfuzí a okolo něj stálo to konzilium lékařů, tak se najednou z té mátohy probral a říká: 'Doufám že to je krev křesťanských panen',“ vzpomíná novinář a spisovatel Karel Hvížďala.
Arnošt Lustig:
„Člověk má takovou zvláštní povahu, že nevěří v to nejhorší, co se stane, že věří v tu lepší možnost, kterou má všechno, co se stane. Ale která se bohužel nesplní velice často.“
Charisma, nezdolná energie, optimismus a také velký obdiv k ženské kráse, to všechno neodmyslitelně patřilo k Arnoštu Lustigovi. Spisovatel měl život rád a žil ho naplno až do posledních chvil. „Stále nevěřil, že je dobrý spisovatel. Nepřesvědčila ho ani řada ocenění, mezi jinými Cena Americké akademie umění a krásného psaní za celoživotní dílo, Cena Franze Kafky a další. To se ukáže za padesát let, říkal. Přežil koncentrační tábory, ale nepřežil zákeřnou nemoc, se kterou bojoval pět let do posledních chvil. Naposledy na Kypru. Pak získala navrch,“ řekla Markéta Mališová z Nakladatelství Franze Kafky.
Podle ní měl prý Lustig ještě velké plány. Chtěl dopsat několik knih, zajet do Paříže za Milanem Kunderou, zajít si ve Washingtonu na šťavnaté telecí kotlety a uspořádat přednášku na univerzitě v kanadském Quebecu.
Chvíle s Lustigem byly plné smíchu
Novinář Karel Hvížďala:
„Řekl mi: 'Konečné řešení má pro jednu stranu tu výhodu, že po něm už nic nemůže následovat. Začali s tím Němci, ale opírali se o vývoj civilizace od řeckých a římských dob. Od Římanů si vzali nejenom pozdrav: zdviženou pravici, ale i všechno z římského práva, co se jim hodilo. A ukázalo se, že každé právo, které neslouží spravedlnosti, je jako z kaučuku nebo z formelíny a dá se překroutit v pravý opak. To ukazuje jen jedno, že v právu je třeba všechno měřit mravností…' To je možné snad považovat za hlavní odkaz spisovatele Arnošta Lustiga, velkého vypravěče a důkladného svědka minulého století.“
Přátelé na Lustiga vzpomínají jako na veselého člověka. „Jako člověk, který prošel Terezínem, Osvětimí a Buchenwaldem se dokázal radovat z každého dne. Setkání nebo hostina s přáteli pro něj znamenaly úplně nejvíc,“ řekl o spisovatelovi novinář Práva František Cinger. „Jako člověk, který přežil holocaust, tak v sobě cítil náhrobky těch šesti milionů mrtvých a to ho strašně hnalo dopředu, protože věděl, že oni umřeli místo něj,“ popisuje Lustigův postoj k životu Hvížďala.
„Jak jsem Arnošta v posledních letech poznal, tak jsem věděl, že je to člověk, který pracuje se zbytky energie, která mu zbyla. Ale pracoval s tím zbytkem obdivuhodně a příkladně. Vždycky budu vzpomínat na Arnošta jako na člověka, se kterým byla neuvěřitelná legrace, veliká sranda, kterou dokázal prodat jak ve slovech, tak i v nejrůznějších zcela absurdních skutcích,“ vzpomíná spisovatel a předseda českého PEN klubu Jiří Dědeček. „Arnošt Lustig je asi nejkrásnější a nejčistší osobnost, kterou jsem v životě poznala,“ uvedla spisovatelka Dana Emingerová.
„Odchod Arnošta Lustiga budeme bolestivě pociťovat vždy, když přijde na přetřes zápas o člověčenství, o důstojnost lidského života, o svobodu jedince i národů,“ uvedl místopředseda Senátu Přemysl Sobotka (ODS). Připomněl Lustigův nakažlivý optimismus a vitalitu, obdivuhodné vlastnosti u člověka, který prošel koncentračními tábory a mstou komunistického režimu.
Arnošt Lustig se narodil v Praze 21. prosince 1926 do rodiny pražského maloobchodníka. V roce 1941 byl tento „libeňský rošťák“ z rasových důvodů vyloučen ze školy a poté se učil krejčím. Jako židovský mladík prošel Terezínem, Osvětimí a Buchenwaldem, stál několikrát na prahu smrti a život si zachránil útěkem z transportu. „Během těch tří let v lágrech jsem byl třikrát odsouzen k smrti zastřelením, x-krát do plynu,“ vzpomínal. Pozdější radost z osvobození byla o to větší, že se mu z Mauthausenu vrátily matka se sestrou. Otec ale zahynul v plynové komoře v Osvětimi.
Sám Lustig bral například i popírání holocaustu s velkým - a při jeho životních zkušenostech až s neobvykle velkorysým nadhledem. Mluvil o něm totiž jako o „mladistvém pominutí smyslů a snaze se vyvázat z většinového mínění“. „Fašismus začíná slovy na demonstracích a končí vraždou,“ dodával ale již vážněji.
Hrůza holocaustu a lidské utrpení se však přirozeně staly hlavním tématem jeho tvorby již od prvních povídek. „Život není to, co chceme, ale to, co máme,“ slova hrdinky Dity Saxové ze stejnojmenné Lustigovy knížky vystihovala autorův postoj k životu, kde nechyběl smích i společnost hezkých žen. Jeho oslovení „ty bejku“ téměř zlidovělo.
Lustig byl autorem řady knih, napsal několik scénářů a podle jeho děl vznikly úspěšné filmy. K jeho nejznámějším dílům patří Démanty noci, Dita Saxová či Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou. Lustigovy literární příběhy vyzdvihují vnitřní síly člověka, které mu umožňují čelit ponížení a uchovat si lidskou důstojnost i v situacích krajního ohrožení.
Po válce vystudoval novinařinu a pracoval v několika denících a rozhlase; mimo jiné byl i zpravodajem z izraelsko-arabské války. V Izraeli se také oženil s Věrou Weislitzovou, příslušnicí židovské brigády cvičené Antonínem Sochorem. Spolu měli syna Josefa a dceru Evu. Po válce pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu, redaktor týdeníku Mladý svět a scenárista na Barrandově. V roce 1968 emigroval. Nejprve žil krátce v Izraeli, potom v Jugoslávii a od roku 1970 v USA. Do Česka se vracel pravidelně v posledních dvaceti letech. „Byl všude doma, ale v Praze nejvíc,“ dodává Markéta Mališová.
