Jsme v Kansasu budoucího, nedalekého roku 2044. Třtinové pole se šustivě chvěje v mírném větru. Plocha bílé plachty, rozložené na jeho hranici, je vyzývavě prázdná, jakoby hladově čekala na svůj náklad, stejně jako před ní čeká soustředěný muž s příručním kanonem na svůj terč. Protože tady je konečná! V roce 2044 totiž princip cestování časem nelegálně usápla zločinecká organizace, která z budoucnosti posílá na bílou plachtu živá těla určená na odstřel…
A looper s „trombonem“, který do patnácti metrů spolehlivě pošle všechno živé do penálu, vykoná bez váhání a emocí rychlou popravu, uklidí lidský odpad do spalovny a pak si šlehne něco fetu, ojede prodejnou holku a uloží další stříbrnou cihlu k zaslouženému žoldu. Nežije se špatně těmhle sebestředným zabijákům – až do dne, kdy někdo zabalí jejich v budoucnosti zestárlé, ale stále o život žadonící tělo, sváže je provazem, na hlavu nasadí kuklu a odpálí jejich starší já před nažhavenou hlaveň jejich zbraně. A oni stojí před nejtěžším, protože posledním výstřelem svého života - a nesmí (neměli by) zaváhat!
E=mc² a je vymalováno! Absolutní vláda času byla Einsteinem smetena a v zakřiveném času a prostoru se otevřela cesta do budoucnosti. A tikot hodin už nadále jen symbolicky odměřuje náš čas, jenž se mění v neúprosné symbióze s prostorem, v závislosti na rychlosti nebo gravitaci. Jednosměrka do budoucnosti je volná, stačí jen, když se vaše rychlost přiblíží rychlosti světla (s čímž můžete mít jistý problém) nebo když se zatouláte do silného gravitačního pole někde blízko černé díry (což je stejně nepravděpodobné jako masivní snížení DPH na cigára). A když někde schrastíte trochu negativné energie nebo dokážete absolutně zpomalit světlo (jenomže kde tohle vzít a nevykrást CERN), můžete se skrze červí díru mrknout i do minulosti. Takhle je to (teoreticky) jednoduché…
Když v roce 1888 napsal Svatopluk Čech Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století, táhlo Einsteinovi na desátý rok a jeden ze zakladatelů české literární sci-fi tehdy neměl ani tušení o fyzikální podstatě uzavřených časových smyček a paralelních světů. Cestování časem bylo zřejmě již tehdy lákavým literárním tématem (H. G. Wells by o tom mohl vyprávět) – a pochopitelně nemohlo uniknout ani filmovým tvůrcům, což potvrzují dodnes. Tuzemsky orientovaným pamětníkům se zřejmě vybaví (téměř kultovní) Zemanova Cesta do pravěku nebo žonglování s časem v komedii Zítra vstanu a opařím se čajem, ti současní si vzpomenou třeba na všechny tři díly Terminátora nebo Návratů do budoucnosti, Stroj času, Tajemnou záři nad Pacifikem, Star Trek či klasiku 12 opic, v níž se v neradostné kulise roku 2035 pokouší Bruce Willis zachránit svět.
Píše se rok 2044 a čistič Bruce je tu znovu
Dokonce ve dvou verzích, které si jdou po krku. V té mladší patří Joe (v chladném podání Josepha Gordona-Levitta) mezi spolehlivé a výkonné loopery. Mezi popravami, zpopelňováním mrtvol, fetováním a souložením s poběhlicemi se učí (jen on sám ví proč) francouzsky, navzdory tomu, že mu jeho drsný boss Abe (Jeff Daniels) prorocky doporučuje čínštinu. V té starší podobě (kterou Joeovi vtiskl Bruce Willis) jednoho osudného dne přistane zdánlivě bezmocně na plachtě jako terč, jejž zapakovali a poslali z budoucnosti a který looper nesmí minout nebo sám zemře. A to velmi pravděpodobně hodně nepříjemným způsobem, protože Abe skrze své bouchače trestá rychle, nekompromisně a exemplárně. Jenomže napoprvé to looper prokaučoval a jeho starší mutace, vrácena do své minulosti za účelem likvidace, přežila a začala pořádně komplikovat přítomnost.
I když je vlastní já přece jen o něco bližší nežli kámoš Seth, kterého Joe nakonec Abemu prodal za naškudlené stříbro, looperská smlouva jasně říká, že nikdo nesmí uhnout ani zdrhnout nebo looper přijde o kejhák. Takže karty tu jsou rozdány docela přehledně: Young Joe má problém a old Joe má poslání. Problém spočívá v tom, že když young Joe nezabije své starší já, odstraní ho z tohoto světa Abeho poskoci, čímž automaticky natáhne brka i old Joe. Tohle řešení je čisté a definitivní, jenomže old Joe s ním má problém, neboť jeho dosud nenaplněným posláním je najít a zlikvidovat divného fracka, z něhož by jinak vyrostl hajzl, který bude v budoucnu balit loopery a posílat je na smrt. Zároveň musí dávat bacha, aby se něco nestalo young Joeovi, protože dobře ví, že spolu s ním by definitivně skončil i on.
Jestli se vám to (po této mezihře) zas nezdá až tak jasné a přehledné, tak máte správný dojem, neboť to takové (jak to už u filmů o cestování časem nezřídka bývá) vskutku není.
Potřebuje ho zabít, aby přežil
S filmy o cestování časem je to tak, že (někdy až příliš) zaměstnávají mozkové závity a jednomu dokáží udělat pořádnou díru do hlavy. A také svádějí k tomu, kontrolovat logiku, souslednosti a návaznosti časové skládačky a hledat (a nezřídka i nacházet) v ní problematické momenty, kdy do sebe dokonale a beze zbytku nezapadá. Navíc už je pryč doba, kdy se v těchto žárovkách bylo nutné nasoukávat do skafandrů a za podpory megarozpočtů (hlavně na digitální triky a efekty) vyrážet pokud možno až někam za hranici galaxie. Ukázalo se totiž, že i za méně peněz lze pořídit více sci-fi muziky, založené na inteligentně sestavené story se zajímavou a nosnou zápletkou, a zacestovat si časem v téměř dohledné budoucnosti, ukotvené na této planetě. A také se potvrdilo, že tyto „malé“ sci-fi opusy mohou mít velký a oslovující potenciál.
Nedávno se takhle prosadil zdánlivě nenápadný Zdrojový kód, který (podobně jako Looper) přišel produkci jen na nějakých třicet milionů dolarů. Natočit za tyhle peníze přesvědčivý akční sci-fi thriller o cestování časem, v němž si spolu navíc jednu figuru společně zahráli stále ambicióznější Joseph Gordon-Levitt a tiše stárnoucí akční hrdina Bruce Willis, se podařilo rodáku z Marrylandu Rianu Johnsonovi, jehož filmografie má nějaké tři položky, které stojí za zmínku (viz Bratři Bloomovi, kteří zas tak velkou díru do filmového světa neudělali). A tento jeho původně krátkometrážní námět se neztratil a nerozplizl ani v celovečerním formátu.
V kůži Bruce Willise
Ze skromnější tvůrčí dílny Riana Johnsona tentokrát vypadla až nečekaně sebejistě odrežírovaná, chytrá, našláplá žánrovka, stylový a promyšlený snímek s drtivě neodvolatelným finále, komponovaný ve sci-fi thrillerovém aranžmá s akcentem na oldschoolovou atmosféru, sevřeně a jakoby věcně, bez zbytečných kydů okolo.
Když k tomu přihodíte herecký výkon ústředního tandemu, v němž Gordon-Levitt (podporován prací maskérů) neuvěřitelně vklouzl do kůže Bruce Willise, jenž tu (navzdory menšímu prostoru) konečně dostal roli, kde má místy co hrát, slušné dialogy o něčem, přesvědčivé záporáky (viz Jeff Daniels nebo Noah Segan – ostatně o kladnou postavu tu prakticky nezavadíš), něco válcující telekineze v pravou chvíli a vychytávkovou komunikaci skrze jizvy na ruce, složí vám to mozaiku faktorů, které z Loopera činí zřejmě jedno z nečekaných překvapení tohoto filmového roku, jež pro příznivce žánru znamená téměř povinnou návštěvu kina.
Je (prozatím) dobojováno a nad třtinovým polem ještě doznívá ozvěna posledního výstřelu. Někde v něm se na chvíli schovalo krvavě zraněné dítě, které čeká na svoji šanci. Vichřice utichla a mírný vítr, proplétající se suchými listy jakoby si tiše notoval: „Zabíjí, zabíjíš, zabíjí, zabíjíme, zabíjíte, zabíjejí…“
LOOPER. USA 2012, 118 min., české titulky, od 15 let, 2D. Scénář a režie: Rian Johnson. Kamera: Steve Yedlin. Hudba: Nathan Johnson. Hrají: Joseph Gordon-Levitt (Joe), Bruce Willis (starší Joe), Emily Bluntová (Sara), Paul Dano (Seth), Noah Segan (Kid Blue), Piper Paraboová (Suzie), Jeff Daniels (Abe), Pierce Gagnon (Cid). Premiéra: 11. října 2012.
