Nakupte smrt, není to drahý! Ale pár měďáků vás to stát bude, protože ani smrt dnes nekosí zadara. A tam, kam jdete, stejně žádné peníze nebudete potřebovat. V tomhle šedivém (zřejmě francouzském) městě smutných sebevrahů, které už nebaví utahané pinožení jejich zbytečnými životy, vám nikde neporadí kvalifikovaněji, jak odejít z tohoto pošahaného světa, než v tomhle dobře prosperujícím kvelbu pro sebevrahy, kteří potřebují jen trochu postrčit.
Obchod pro sebevrahy je chic
Mohou si tu vybrat konopný provaz z ekologického vlákna, dárkové balení jedovatého dryáku nebo nabroušený samurajský meč pro ty, kteří si chtějí svoji smrt opravdu užít. Buď sbohem, živote, ať žije sebevražda! A kdyby vám to nevyšlo a vy ji náhodou zfušovali, vrátíme vám vaše prachy zpátky. A můžete do toho, v tomhle animáku, který nám objevně vzkazuje, že život je lepší než smrt, jít znovu!
Je to město, kde se žije jen chvíli. Ptáci tu musí kličkovat mezi sebevrahy, kteří (téměř) hromadně skáčou z oken, po ušmoulaných ulicích se šourají smutní lidé, jež si pokradmu vyhlížejí autobus, pod který skočí, aby pak dostali navrch posmrtnou pokutu, protože vražda na veřejném místě je tu zakázaná. Ti, co se přece jen doplíží do svých nehostinných příbytků a ulehnou pod peřinu, dumají o tom, oč lepší by bylo, kdyby už leželi pod kytkami. A v těžkém, vydýchaném vzduchu se všude vznáší fatální otázka: Kde má otrávený člověk brát sílu a čekat na stáří, aby si už konečně mohl umřít? Občas proběhne opuštěným náměstím melancholický pes, co právě přišel o svého pána, z musicboxů odkapává smuteční rekviem a z kanálu opatrně vylézají krysy, které, když vidí tuhle ponurou, existenciální deku, jsou rády (i když to také není žádné terno), že jsou tím, čím jsou.
A v téhle ubíjející funebrácké šedi tu pro všechny, kteří cítí nutkavou potřebu bezpečně natáhnout brka, svítí jako barevný maják naděje a podaná ruka, která vás se zárukou šoupne na onen svět, Mišimův dobře zásobený obchod pro všechny kategorie sebevrahů, jenž provozuje se svojí zasmušilou rodinou, která jako by z oka vypadla té Addamsově. A občas se tu zřejmě i trudnomyslně kopuluje, což by jednoho na první pohled nenapadlo, kdyby Mišimova nejdražší právě neporodila mrňavého Alana, který se permanentně tlemí od ucha k uchu od první chvíle, kdy přišel na tenhle ponurý svět. A to je v téhle rodině, jež se živí smrtí jiných, nepatřičné a skandální – a taky to může tragicky ohrozit zavedený kšeft. Merde!
Ovšem malého Alana tohle nebere, a i když se ho odmalička snaží ohnout a vtloukají mu do hlavy, že se má říkat „špatný den“ místo „dobrý den“ a „sbohem“ a ne „na shledanou“, spokojeně maluje veselé obrázky, tlemí se dál, nehodlá s tím jen tak přestat a s největší pravděpodobností tak brzo způsobí rodinnou katastrofu. Je zřejmé, že na rozdíl od svých starších sourozenců nebude nikdy šmírovat sebevrahy až do jejich posledního vydechnutí, aby měl obchod zpětnou vazbu a táta věděl, že mu nehrozí reklamace. Mnohem horší to ovšem začne být, když mu (bez ohledu na obrat rodinného podniku) dojde, že v průměru jedna sebevražda každých čtyřicet minut je sice dobré číslo pro kšeft, ale špatné pro život.
A položí si zásadní otázku: K čemu je život, když člověk myslí jenom na sebevraždu? No a od toho už je jen krůček k tomu, že s tímhle je přece třeba něco udělat! Tak, jak se zpívá v jedné z četných písní (jejichž hudební složka je zpravidla lepší než textová), se hlavně jeho zásluhou „osud žene a chystá zvraty netušené“ a funebrácká černá začíná být povážlivě barevně naředěná, neboť se najdou takoví, co začnou mít najednou chuť do života.
Jeden z těch, kteří Alanovou zásluhou prozřeli, dokonce požádá o ruku jeho ségry, která do té doby vypadala jako frustrovaná emo fanynka punkové skupiny, která právě spáchala hromadné harakiri (a o chlapa evidentně dosud nezavadila). Navíc je její mládenec z Bretaně, takže umí skvělé palačinky (což jako řada jiných věcí není blíže vysvětleno) – ale vám to může být ukradené, protože už v tuhle chvíli začínáte tušit, jaká živnost může mít v tomhle krámku hrůzy budoucnost. Co třeba rakvičky a věnečky…
Vaše smrt je naše potěšení. Tenhle zajetý slogan najednou přestává platit. Pravda, občas si možná ještě někdo pod pultem z nostalgie vyškemrá poslední lívanec s kyanidem, ovšem vzpomínky na staré špatné časy začínají stále více připomínat zlý sen, který je ale již nenávratně pryč.
Jestli vám to všechno připadá až příliš banální, jednoduché, primitivně poučující a schematicky nabádavé, pak vězte, že právě takový Obchod pro sebevrahy skutečně je! Jeho poselství se s tím v závěru ostatně nemaže, nepředstírá, že hledá kořeny v Kierkegaardově existencialismu, ale prostě, suše a výstižně konstatuje: Přestaňte si stěžovat, začněte si užívat! Přiznávám se, že za sebe říkám: Proč ne? Proč by nám právě tohle nemohl připomenout? Proč se nenechat válcovat pravdami a výzvami tak elementárními a bazálními a odsuzovat je jako příliš samozřejmé a plytké, když nám v našich uchvátaných životech tolikrát stejně jen proklouznou mezi příliš zaťatými prsty?
Myslím, že zkušený režisér Patrice Leconte (Dívka na mostě, Prokletí ostrova Saint Pierre) právě tohle hledal a našel v bestselleru Jeana Teulého (přeloženého již do dvaceti jazyků), podle kterého byl tenhle film jako muzikálový animák natočen. A moudře rezignoval na sofistikovanější ambice a vytváření (pseudo)filozofických ornamentů o životě, který je přece jen (o něco) lepší než smrt.
A také dobře vybral žánr muzikálového animáku, neboť klasická hraná ekranizace téhle látky by mohla být i nechtěně trapná, ale v žádném případě by nikdy nemohla být tak výmluvná, barvitá a koneckonců i divácky skousnutelná jako v tomto, fantazii a kreativitu podstatně méně limitujícím, formátu. Žánr byl sice zvolen optimálně, ale možná se až příliš spoléhalo na jeho samospasitelnost a tak trochu rezignovalo na to, že (vzhledem k originálně bizarnímu námětu) mohl být ještě mnohem výrazněji, vynalézavěji a vtipněji naplněn. Jen těžko se totiž lze ubránit pocitu, že tu bylo zaděláno přece jen na víc, jakkoli je návštěva Obchodu pro sebevrahy příjemná a její animovaný design je výtvarně úžasný a navíc francouzsky rozevlátý a chic.
Jen těžko se lze při sledování tohoto snímku ubránit reminiscencím třeba na Trio z Belleville, ale také pocitům poněkud promarněné šance, která si tu musí vystačit s elementárním kontrastem, spočívajícím v tom, že zpočátku jsou všichni smutní a naštvaní a na konci zase veselí a rozjásaní, přičemž nikdo pořádně neví, kvůli čemu a proč.
Tenhle animák rozhodně není primárně určený dětskému publiku, ale pro dospělé je pořád ještě příliš vlažný, drží se zbytečně zkrátka a při zemi, a rozhodně nevyužívá zdaleka všech brutálních kontextů a groteskních nadsázek, které výživný námět spektakulárnímu animovanému světu, kde je navíc téměř všechno dovoleno, nabízí. Do jisté míry to mohl způsobit fakt, že Patrice Leconte má sice poměrně hodně odtočeno v klasickém, hraném formátu, ale s animákem se tu vyrovnává poprvé, a je tudíž trochu opatrný, aby si nenaběhl.
V kontextu s místy lehce stupidním muzikálovým veršováním lze závěrem konstatovat, že tenhle příběh, veskrze nevinný, by měl být pro všechny povinný, což lze chápat nejen jako zbožné přání producenta a distributora, ale také jako výzvu. Pro ty, kteří momentálně váhají, zdali si mají raději podřezat žíly, skočit z mostu nebo se dívat na přímé přenosy z našeho parlamentu, aby s těmihle život ohrožujícími aktivitami okamžitě, ale opravdu okamžitě přestali. Protože život je přece lepší než smrt. Na triviální animák je to poselství jako hrom.
LE MAGASIN DES SUICIDES / OBCHOD PRO SEBEVRAHY. Francie/Kanada,/Belgie 2012, české titulky, 85 min., Režie a scénář: Patrice Leconte (podle literární předlohy Jeana Teulého). Účinkují (hlasy): Bernard Alane (Mishina), Isabele Spadová (Lucrèce), Kacey Mottem Klein (Alan), Isabele Giamiová (Matilyn), Laureát Gendron (Vincent). V kinech od 8. listopadu 2012.