Po řadě velkolepých tradičních výstav – zejména klasických tvůrců v průběhu devadesátých let pod tehdejší patronací koncernu Fiat – přišla nadace Françoise Pinaulta, po přestavbě slavného a vyhledávaného benátského výstavního prostoru v Palazzo Grassi, provedené Tadaem Andem, se změnou. Podobně jako v obrovských prostorách Punta della Dogana se i zde rozhodla věnovat prostředky a energii výstavám zcela nového a současného umění. První prezentace, která proběhla již v loňském roce, byla přijata jako zcela nová s nadšením a přivítána tiskem i zvědavými návštěvníky z celého světa. Pikantní na tom bylo i to, že veškerá vystavená díla patří Pinaultově nadaci, jedné z nejprogresivnějších na světě.
Letos byla v Palazzo Grassi otevřena v prvním patře velká výstava současného světového videa připravená Carolinou Bourgeoisovou – Voce delle immagini (Hlasy obrazů). Původní expozice byla doslova rozpůlena, takže důležité, zejména konceptuální a instalačně náročné exponáty zůstávají ve stejných sálech druhého patra, což působí poněkud rozpačitě, zatímco nový výběr videí je zcela tradičním způsobem prezentován na námi právě komentované výstavě.
Kouzlo videa je nezničitelné, ovšem první láska je ta tam. Ohromení nad tím, že obraz může mluvit, hrát a vlastně vystoupit sám ze sebe prostřednictvím jiného media, v tomto případě filmu, je pryč a divák více než kdy jindy hledá něco jiného. Na hru pohybu a zvuku již před dvaceti lety přistoupil, před deseti lety byl svědkem proboření dalších možných i nemožných tabu a dnes je tedy připraven.
Hlasy obrazů postupují v prezenatci i výběru tradičně. Nechávají vás prolézat hutnými závěsy, které poměrně velké prostory oddělují nejen vizuálně, ale brání i zvukové prostupnosti. Je to chvílemi sice lehce obtěžující, jinak to možná v tomto případě ani nejde, ale za sebou pokračující sály vždy s jedním autorem jsou při klasickém způsobu představování tohoto staronového média až nepřekvapivě nudící.
Konzervativní prezentaci podle mne odpovídá i poměrně konzervativní výběr. Ke kladu celé výstavy nutno přičíst dokonalé popisky nejen v případné jednoduché textové brožuře, ale také ve všech sálech či v jejich možném okolním komunikačním prostoru. Při vší náklonnosti ke kurátorce i celé výstavě nemohu však vykřiknout údivem a nadšením. V podstatě se divák mění ve zvědavce, který se zájmem očekává, co mu zase letos velké hvězdy nadělí.
Kdybychom zhlédli všechna díla celá, tak zde strávíme celkem několik hodin. Mají totiž jako obvykle rozdílnou metráž – od půlminutové do půlhodinové. K asi už typické tváři podobných mnohonacionálních sdělení patří i pečlivě propočítané rasové složení tvůrců, což v některých případech vypadá jako vynucená nutnost, protože kvalitě občasné výkřiky ne vždy přidávají.
Co bych, při vaší patrně vánoční návštěvě Benátek, z tohoto výběru doporučil?
Kdoví, zda to je zařazením, ale mistrovským se zdá hned první práce, byť jen tříminutová. Albánský rodák Anri Sala ve své práci z roku 2000 sleduje unaveného dřímajícího patrně bezdomovce v honosném neoznačeném chrámovém prostoru. V barevně jen naznačeném prostředí se Uomo Duomo svou výtvarnou hodnotou a sdělením řadí k videovým radostem.
O dva sály dále zaujme svojí ironickou, vtipnou i tvrdou instalací Švýcar Peter Aerschmann. Jeho skvěle zahraná pantomima Oči z roku 2006 vytváří vtipnou esej, balancující nad hranou žhavého muslimského kotle. Zahalení tvorové obou pohlaví vytvářejí celé (naštěstí humorné) napětí pouze svýma velkýma živýma, černýma, odhalenýma očima.
Asi nelze vynechat Billa Violu, který vás ve své Hale šepotu nechá s postavami se zalepenými ústy na pospas vaší fantazii. Doložte si sami! Nezbytný Bruce Nauman ve své prezentaci Pro začátečníky komentuje první okamžiky životní cesty svéráznou kompilací vlastního hlasu a rukou (dlaní a prstů), vytvářejíc jednu z typických naumanovských video-kompozic.
Venezuelčan Javier Téllez již nevytváří obraz – je to zajímavá, lehce šokující sociologicko-psychopatologická studie na téma Jany z Arku, natočená na klinice v Sydney. Pacienti, jejich reakce i mladá obézní dívka, představující Janu z Arku, jsou možná opravdu laciným kanonenfutrem pro oči zralého diváka.
Až nepříjemně aktuálně (a tím vlastně zhodnoceně) působí práce Yaela Bartany z roku 2006, kterou pod názvem Declaration dává divákovi možnost se opět jinak zamyslet nad dnešním soužitím obou známých národů na území Palestiny. Světově hodně prezentované video, v podstatě velmi jednoduché, získává v těchto dnech nový náboj. Nahý, ryze arabsky obloustlý Hráč na flétnu je pro autora, Adela Abdessemeda opravdovou koncentrací všech možných politických a freudovských nánosů, co může dílo unést. Avšak jeho zvláštní, odpudivé kouzlo, vlastně také není k zahození (mysleme na to, že se jedná o výtvarné dílo, že…).
Několik překvapení nechám na vás, to hlavní jsem předložil. Pokud však bude v Benátkách mlha anebo záplavy či obojí, tak se v Palazzo Grassi zastavte. Přes veškeré mé chladné přijetí takovou výstavu u nás stejně neuvidíte.
LA VOCE DELLE IMMAGINI. Kdy a kde: Palazzo Grassi, Benátky, Campo San Samuele, otevřeno denně vyjma úterý od 10:00 do 19:00, vstupné 10 až 15 eur. Výstava potrvá do 13. ledna 2013.
