Praha - Málokoho minuly knihy Oty Pavla jako Smrt krásných srnců nebo Jak jsem potkal ryby. Mistr sportovní reportáže zemřel před čtyřiceti lety. Řídil se krédem: Umět se radovat ze všeho. Jako by věděl, o čem píše – spisovatel trpící maniodepresivní psychózou zemřel ve věku pouhých 43 let.
Rodinu Oty Pavla (vlastním jménem Otto Popper) postihl za války holocaust a on sám v pozdějších letech ještě trpěl duševní chorobou. Navzdory tomu z jeho děl sršela laskavost, přátelství a statečnost. Typickou osobitost dokázal vtisknout také do sportovních reportáží, nejlépe se mu však psalo o blízkých tématech jako voda, příroda či ryby. Jen těžko se proto věří, že texty tvořil velice pomalu, několikrát je přepisoval a předělával tak, aby byly dokonalé.
V receptu na úspěšnou dráhu spisovatele měl jasno. „Když chcete psát povídky, tak vám musí být nejméně čtyřicet. Do té doby musíte pořádně žít a dívat se kolem sebe. Mít rád i nenávidět. Zažít všechno. No a pak je to už snadné, chce to jen sednout a začít psát,“ prozradil kdysi. Jeho přítel Arnošt Lustig také poodhalil jeho výjimečnou vlastnost, která mu v tomto pomáhala: vidět, co ostatní nevidí, a slyšet, co ostatní neslyší. Byl to ostatně Lustig, kdo dostal nápad udělat z nadějného mladého hokejisty „krále sportovních reportérů“.
Mladého Otu nejvíce ovlivnil jeho otec, židovský obchodní cestující. Ten jej zasvětil do rybaření, sportu a právě spolu poznávali tamní kraje. Válečná léta strávil Pavel mladší v Buštěhradě bojem o holý život, ale i hokejem a fotbalem. Koncentračního tábora byli s matkou nakonec ušetřeni, jako zázrakem jej nakonec přežili i oba bratři a tatínek Leo.
Před prací v Československém rozhlase vyzkoušel zaměstnání havíře nebo prodavače punčoch či mucholapek. V roce 1961 už měl za sebou také působení v časopisu Stadion nebo Čs. voják.
Literární putování napříč blázinci
Prvního úspěchu se dočkal na jaře 1964 s knihou Dukla mezi mrakodrapy. Publikace vyšla po zimní olympiádě v Innsbrucku, kdy jeho nemoc propukla naplno a pokoušel se podpálit tamní stavení. „Na olympiádě v Innsbrucku jsem se zbláznil. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp,“ napsal Pavel. Umoudřil se až při následném pobytu na psychiatrii.
Všechny sbírky povídek (Plná bedna šampaňského, Cena vítězství, Pohár od pánaboha, Smrt krásných srnců či Syn celerového krále) sepsal v období putování napříč šestnácti zařízeními pro duševně choré, kde nakonec strávil tři roky. Nedožil se však publikací Fialový poustevník, Zlatí úhoři nebo Jak šel táta Afrikou.
Česká televize natočila v rámci cyklu Předčasná úmrtí také díl o Otu Pavlovi. Na díl se můžete podívat zde.
