Těžký život karikaturistů
Karikatura pro ně není primitivní kresba, ale vizuální metafora, která je často trefnější než slova. Rozumí jí navíc lidé po celém světě, aniž by potřebovali znalosti gramatiky či znalosti jazyka konkrétní země. Výše uvedený snímek líčí mimo jiné i to, jak se režimy tento způsob vyjádření snaží umlčet. Karikatury kvůli tomu často vycházejí pod pseudonymem.
Karikaturisté dnešní doby tedy občas vyznívají jako bojovníci za svobodu slova – jako tzv. pěšáci demokracie. Tu testují právě svými často velmi odvážnými kresbami. Třeba Michel Kichka z Izraele si za svoji kariéru nejvíc užíval éru Šaron - Arafat - Bush. „Když umřel Arafat, Šaron upadl do komatu a Bush vyhrál podruhé volby, byl jsem z toho úplně v tranzu,“ připustil autor.
Kreslíři odmítají, že by někoho mohli svou prací urážet či zraňovat. Jejich režim s tímto tvrzením často nesouhlasí a považuje je za nebezpečné delikventy, jež se musí umlčet. Jsou třeba schopni polámat jim ruce, aby už nemohli nikdy kreslit.
Také Rus Michail Zlatkovsky má s režimním náhubkem své zkušenosti. KGB ho chtěla vidět za mřížemi a to se nepovedlo. Tak mu aspoň zakázali tvořit, a tak si vydělával po nocích jako nelegální taxikář. Politická karikatura tak už ze své podstaty bude dál balancovat mezi uměním a otevřenou tvrdou kritikou těch nejmocnějších.
