Je to ještě fotografie? Fotografické proměnné Müllera-Pohleho

Praha - Zvědavost, kreativita a touha po svobodě. Tři základní důvody, kvůli kterým se Andreas Müller-Pohle rozhodl fotografovat. Fotí už téměř čtyřicet let a neustále zkouší nové postupy. Retrospektiva jeho tvorby v pražském Domě fotografie je zároveň i přehledem vývoje tohoto média v druhé polovině dvacátého století.

Rané fotografie Andrease Müllera-Pohleho - černobílé, komponované, focené na klasický analog - ostře kontrastují s jeho novějšími projekty z digitálního věku. Například rozsáhlý Danube River Project (2005/2006) dokumentuje z fotografického, ekologického i kulturního pohledu celý tok nejdůležitější evropské řeky. Volně navazující projekt Hong Kong Waters (2009/2010) využívá náhodné expozice plovoucí kamery a zachycuje neustále rostoucí megalopolis z pohledu vodní hladiny - střet živlu a civilizace. V rozpracovaném projektu Studies on Traffic fotograf zaznamenává prostřednictvím videa pohyb v různých městech světa.  

„Zahrnuji do své tvorby nepřetržitý vývoj fotografie,“ potvrzuje Müller-Pohle. Na teoretické podněty nejen reaguje, ale sám je také vytváří. V roce 1979 založil dodnes vlivný časopis European Photography, v němž publikoval svůj manifest vizualismu a také dopomohl k vydání eseje Za filozofii fotografie filozofa médií Viléma Flussera, která se stala jedním z klíčových textů teorie fotografie dvacátého století.

„Andreasovy fotografie jsou na jedné straně fotografie a na druhé jsou fotografiemi o fotografii, o tom, jak vypadá, jak funguje, jak ji vnímáme, distribuujeme, ničíme, jak v ní lze zachytit celistvost informace,“ doplnil kurátor výstavy Pavel Vančát, že teoretické proměny odráží u Müllera-Pohleho i praxe. „Jeho tvorba pokračuje třicet pět let se stejnou intenzitou a stejnou originalitou a, což není zvykem, docela radikálně se mění - každých pět deset let prodělává až totální transformaci,“ upozorňuje.

K největší proměně fotografie došlo podle Müllera-Pohleho na přelomu devadesátých a osmdesátých let. „Objevili jsme fotografii znovu jako umění, zároveň se ale esteticky vyčerpala,“ domnívá se. „Radikálně se proměnila digitalizací. Vzniká otázka: Je to ještě fotografie?“ ptá se s odkazem k původu slova. V analogovém procesu bylo smyslem fotografie fyzické zapsání informace, její fixace, u digitální fotografie nic takového neplatí - měnit ji a manipulovat s ní je lehké. 

Německý fotograf Andreas Müller-Pohle vystavuje v Praze (zdroj: ČT24)

Svědci a oběti, zrno a plevy

Jeho odpovědí na přechod k „nefyzické“, tedy digitální fotografii v devadesátých letech bylo ničení fotografického „smetí“. V projektu Entropie sešrotoval zhruba třináct tisíc svých fotografií a ze vzniklého odpadu pak vytvořil několik instalací. Dynamickou proměnlivost digitálních procesů odráží i ve své práci - čas, pohyb a proměnu interpretuje v nejrůznějších podobách a významech. 

„Zásadní otázka budoucnosti nezní, jak se bude fotografie vytvářet, ale jak budeme s fotografickými produkty zacházet. Žijeme v době obrovské obrazové nadprodukce a sami nestíháme vnímat, co se na nás valí,“ varuje. „Fotografie se stala ubikvitní záležitostí - nikdy v historii se nefotilo tak často a všude jako dnes.“

Podle Müllera-Pohleho jsme vývoje fotografického média nejen přímými svědky, ale také oběťmi. A je třeba přijít na editorský princip, který by všudypřítomné obrazy třídil - a také informace, protože i jimi jsme zahlceni. „Který by oddělil zrno od plev, jinak se v tom utopíme všichni,“ obává se.

Své novější práce vystavoval v roce 2012 v brněnském Domě umění, pražská výstava nazvaná Koincidence zahrnuje výběrovou retrospektivu ze sedmnácti cyklů a projektů. V Domě fotografie budou k vidění do 29. září. 

Vydáno pod