Možná se pohádce nejlépe žilo v době, kdy lidé neuměli číst a psát, ale zato uměli vyprávět a naslouchat. Pak pohádka přestala být moudrá, magická a laskavá a začala být hlavně cool, postmoderní a digitální. A začala se nám pomalu ztrácet. Jenomže potom přišli tři úžasní vypravěči Jan, Zdeněk a Jaroslav – a vrátili nám ji!
Tři bratři - pohádkový stav beztíže od Svěráků a Uhlíře
Není krystaličtější žánr, v němž vcelku pravidelně a spolehlivě vítězí Dobro nad Zlem, nežli je pohádka. Je ovšem také pravda, že není žánr, který by byl tak vzdálený od neúprosné reality, kde tomu tak mnohdy (či spíše zpravidla) nebývá. A není žánr, který bychom právě proto, z výchovných a terapeutických důvodů, více potřebovali. Aby nás varoval a zároveň připomínal, že jakkoli tomu tak není, bylo by dobré udělat něco pro to, aby to tak bylo. Aby nás pohladil po duši a připomenul nám tak, že ji vůbec máme!
A právě tohle se teď stalo. Tři bratři se v žánru rodinné hudební pohádky objevili jako něco, co balancuje mezi zjevením a zázrakem, jenž je označením pro jev mimořádný a takřka nevysvětlitelný, který z nějakých důvodů nastal, i když pravděpodobnost, že se tak v současné české filmové tvorbě stane, byla jen nepatrně nenulová. Neokázale, přirozeně a hravě, s elegancí, vtipem a šarmem nás vrací ke skutečným kořenům žánru a čistým pramenům člověčí imaginace a fantazie.
Bez velkých gest a hřmotných fanfár prostě přišli a mají velkou šanci dopřát malým barevné kouzlo pohádkového světa a velkým dát slušnou šanci se do něj alespoň na chvíli vrátit. Neboť jakkoli je tenhle vymazlený a brilantně realizovaný opus Jana Svěráka primárně určený dětskému publiku (čemuž odpovídá i fakt, že byl inspirován dětskými operkami Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře), rozhodně nebude nudit ani jeho dospělý doprovod.
Tři pohádkové dívky v nesnázích
Růženka, Karkulka a Maruška to v životě neměly snadné. Vzpomínáte? Jednu dostala ohavná vohera do stoletého limbu, z něhož ji ve správnou chvíli mohlo vysvobodit jen líbnutí od správného chlapce, druhá si to musela rozdat s nenažraným vlkem a třetí by nepochybně umořila hnusná macecha, nebýt pomoci dvanácti spravedlivě nakrknutých měsíčků. Podstatné jsou ovšem dvě (pro dramaturgickou kompozici zásadní) okolnosti. Tou první je fakt, že tyhle tři, krutým osudem zasažené, by se nikdy nesetkaly, kdyby je Zdeněk Svěrák nedal ve scénáři dohromady – a tou druhou je pak pravděpodobnost hraničící s jistotou, že by to s nimi dopadlo blbě, kdyby na jednom statku hospodář nevykopal své tři syny do světa, aby se tam zbavili některých svých špatných vlastností a schrastili na statku pokud možno použitelnou nevěstu.
Na tomhle chytrém nápadu, umožňujícím kumulaci tří propojených pohádek (o Šípkové Růžence, Červené karkulce a Dvanácti měsíčcích), je vtipně a s laskavým nadhledem vyklenut příběh Tří bratrů, kteří nakonec své nevěsty najdou, i když myslivec Matěj si na tu svoji bude muset (aby se nedostal do průšvihu) ještě nějakou dobu počkat. Aby to ale nebylo jen o tom, zdali je, nebo není „zbytečný usilovat o slečny“, musí se při jejich získávání navíc vyrovnat se špatnými vlastnostmi, které jejich pantátu prudily: Janovou zapomnětlivostí, Pepovou splašeností a Matějovou nerozhodností.
Všechno tohle, včetně klasických pohádkových leitmotivů, je tady s vkusem a smyslem pro legraci a pointu propojeno a přemostěno a laskavě, elegantně a inteligentně glosováno vtipnými spojováky vypravěče, který přivedl na filmové plátno osobně i Zdeňka Svěráka (původně bylo uvažováno jen o jeho hlasu mimo obraz). „A teď se mi asi hodinku nehejbejte, ať nejste rozmazaný,“ říká ve finále, maluje skupinový portrét všech, kteří tenhle pohádkový svět zalidnili, a vy máte v tu chvíli pocit, že by vůbec nebylo špatné být na tomhle mejdanu na statku s nimi.
„Žili byli bratři tři…“
Tenhle film je týmovka, která všem zúčastněným sedla. Základem je vtipný nápad a chytrý a laskavý scénář Zdeňka Svěráka, se spoustou vypointovaných dialogů a hravých písňových textů. Počínaje sudičkami (ve složení Marie Rottrová, Iva Bittová a Petra Černocká) a konče Třemi bratry: Tomášem Klusem („Když si tě, dívko, představím, jak tam spíš, spánkem jak smůla lepkavým, chci být blíž“), Zdeňkem Piškulou („Právě jsem byl informován holubem, že náš vlk má něco za lubem“) a Vojtěchem Dykem, který zlomil svoji netrpělivost a hledal svou Mařenku tak dlouho, až ji našel. Své si tu odehrají i odzpívají i jejich tři dívčí protějšky: Sabina Rojková (Maruška) a sebejistě debutující Kateřina Kosová (Růženka) a Maria Štouračová (Karkulka).
Ostatně s chutí si tu zahrála - a zdá se, že se přitom i dobře bavila - řada našich současných filmových hvězd. Třeba Oldřich Kaiser, Ivana Chýlková, David Matásek, Bolek Polívka či Jiří Lábus, na jehož pitoreskní bábu z mokřin jen tak nezapomenete, stejně jako na nezaměnitelný hlas Pavla Lišky (jenž tu hovoří jako „holub, jenž připravil vlka o lup“). Pozvání k účasti na tomto projektu přijali, jako by tušili, že to vyjde, že to dají a že je to projekt, kde jako by nebylo malých a velkých rolí, protože každý tu má své místo.
Jejich výkon pak rámuje klidná, epická i krajinářská kamera Vladimíra Smutného, která těží maximum i z typicky českých a pečlivě vybraných exteriérů, tradičně nápaditý hudební základ Jaroslava Uhlíře (transponovaný pro filmový tvar a symfonický orchestr Michalem Novinským, jenž spolupracoval s Janem Svěrákem již na pohádce Kuky se vrací) a také neodbytá pohádková výprava.
„Na každý hrnec se najde poklička“
Tři bratři vzácně spojují poctivé vypravěčství s poctivou filmařinou, což se vskutku nestává tak často. Je to pečlivě odvedená restaurace klasické pohádky, bez níž by dětství o hodně přicházelo, a také chvála laskavé pohádky, která nezískává pozornost stínáním hlav, požíráním princezen nebo pečením dětí na pekáči kvůli kousku blbého perníku.
Po Kukym, kterého lze považovat za zahřívací pohádkové kolo, to Jan Svěrák rozjel, a hlavně upozornil na to, že pohádka a fantasy jsou dva rozdílné žánry a všemocné CGI lze nahradit v zásadě mechanickou loutkou, která za mnohem méně peněz odvede hodně dobré filmařské muziky (o animatronickém vlkovi z Karkulky se bude prckům zdát). Do dvaačtyřicetimilionového rozpočtu by se prostě kompletní digitální vlk nevešel, tak profíci z UPP vygenerovali alespoň oči a výsledek je možná působivější než digitál, který dnes stejně již nikoho neohromí. Realizace tak nebyla primárně drahá, ale především chytrá a rozhodně nevypadá ošizeně či lépe řečeno vzbuzuje dojem, že snímek je dražší, nežli ve skutečnosti byl. A tohle dnes v režijní branži také nedokáže každý.
Ve Svěrákově kouzelném opusu vítězí jednoduchost nad složitým ornamentem a klíčovou investicí jsou od začátku do konce nápady, třeba jako je ten s interaktivní „lištou“ v dolní kantně, pomocí které získává vypravěč odpovědi na své otázky a zapojuje tak diváka do své hry. Svěrákovi Tři bratři nejsou vypjatě dramatičtí a heroičtí, ale pohádkově laskaví, malební a hraví. Láska tu má zase (jak už to nezřídka bývá) potíže, ale při troše dobré vůle a snahy je nakonec přemůže (což se bohužel už zas tak často nestává). Ale proto jsme přece v pohádce. A věřte, že je to čistá pohádka, při které budou děcka okouzleně zírat a dospěláci závistivě zatouží stát se znovu dětmi. Nebo si alespoň nějaké pořídit, aby měli s kým na takovéhle filmy chodit.
TŘI BRATŘI. Česká republika/Dánsko 2014, 90 min., přístupný, 2D. Režie: Jan Svěrák. Scénář: Zdeněk Svěrák. Kamera: Vladimír Smutný. Hudba: Jaroslav Uhlíř, Michal Novinski. Hrají: Tomáš Klus (Jan), Vojtěch Dyk (Pepa), Zdeněk Piškula (Matěj), Kateřina Kosová (Růženka), Maria Štouračová (Karkulka), Sabina Rojková (Maruška), Jiří Lábus (bába z mokřin), David Matásek (král), Zuzana Norisová (královna), Oldřich Kaiser (otec bratrů), Gabriela Míčová (matka bratrů), Ivana Chýlková (macecha), Alena Doláková (Holena). V kinech od 14. srpna 2014.