Čtveřice mladých mužů se ocitne na jakémsi opuštěném ostrově, který je výspou ležící daleko od civilizace. Na jevišti jej představuje shluk sbitých dřevěných prken, několik exotických palem a travnatých trsů v květináči, kopa hlíny a různých dalších předmětů naházených na sebe skoro jako na nějakém smetišti.
Zatímco muži prozkoumávají terén toho zvláštního, svým způsobem bezútěšného místa, divákům je brzy zřejmé, že se jedná o metaforicky pojatý vnitřní svět postav a že vlastně objevují skrytá zákoutí sebe samých. Na povrch začínají z hloubi jejich duší vyplouvat vážná témata a problémy, které řeší. Je jasné, že právě teď nastává čas, kdy se jimi mají, možná i bolestně, prokousat, znovu si je prožít a pochopit. Kostky jsou zkrátka vrženy a katarze začíná.
V představení hrají čtyři herci různých národností, slovenský herec maďarského původu Csongor Kassai, Poláci Dawid Rafalski a Przemyslaw Kosiński a Srb Źeljko Maksimović. Všichni jsou ve svých rolích naprosto přesvědčiví. Repliky v jejich mateřských jazycích se na zadní projekci objevují v titulcích českých a anglických, slovům lze tedy bez problému rozumět, byť jejich význam někdy už tak jednoznačný není.
Tvůrcům se podařilo vystavět dramatické divadelní obrazy, jejichž výpověď je velmi silná svým vyzněním. Každý z nás má svého kostlivce ve skříni a ani vlastně nezáleží na tom, zda se jedná o konstantní potřebu samoty, rozchod, smrt blízkého člověka, pocit, že vás okolí nechápe, nebo třeba něco úplně jiného.
Každý definuje klíčové okamžiky jinak a také se svými démony jiným způsobem bojuje. Herci se prodírají nánosy vzpomínek, které se od dětství vrství jedna na druhou, snaží se dobrat prvopočátků krize a urovnat si život. Postavy procházejí očistným procesem, osobní bouří, přičemž autoři s lehkostí oscilují v širokém spektru momentů od vážných až po ty groteskní. Usmíváte se tedy stejně často jako vás mrazí v zádech.
V závěru pak dochází k jakémusi opětovnému nalezení vlastní identity. Muži stojí na imaginárních prkenných lodičkách, v rukou třímají podlahové mopy místo pádel. V plastových kbelících šplouchá voda, která evokuje mořské vlny. Pravděpodobně největší bouře v jejich životech právě končí a oni odjíždějí zpět do reality, teď už smíření a vyrovnaní. Žádný mrak přece není tak tmavý, aby jím opět neprosvitlo slunce.
Bouře na Jatkách 78 opět udeří od dubna příštího roku.
