Obyčejně neobyčejný Příběh Marie inspiruje i dojímá

Odehrává se v tichu a ve tmě, ve vězení vlastní osamělosti, ve světě beze slov, jejž nahrazují doteky a jediné bezpečí je v korunách stromů. Tam čtrnáctiletá, nevidomá a hluchá Marie uniká, když se cítí ohrožená, tam přimknuta ke kmeni vydýchává svoji zahlcující samotu – tam je jí dobře, možná proto, že je blíž něčemu, na co by chtěla dosáhnout, že je blíž slunci, které jednou bude svítit i pro ni.

„Dnes jsem potkala duši, která zářila přes mříže svého vězení,“ napsala do svého deníku řádová sestra Marguerite, když se v klášteře Larnay poprvé setkala s Marií Heurtinovou, hluchoslepým a vlastně také němým lidským stínem. Či spíše vystrašeným, do sebe schouleným a jakýkoli kontakt odmítajícím „zvířátkem“, jež se jakýmsi nedopatřením narodilo jako člověk. Lékaři v té době (na sklonku devatenáctého století) takto postižené doporučovali odkládat do ústavu choromyslných, ale na to ji měl její otec příliš rád. A tak jednoho dne zaklepal na dveře kláštera nedaleko Poitiers, který se v téhle jihozápadní části střední Francie staral o výchovu hluchých dívek. Vedle něj stálo nemyté, rozcuchané, bosé a instinktivně nedůvěřivé stvoření, které se při první příležitosti dalo na útěk.

Když se jí sestra Marguerite pokoušela sundat ze stromu, na který (jak bylo jejím zvykem v kritických situacích) vyšplhala a jejich ruce se na okamžik poprvé setkaly, pocítila, že tohle je dítě její duše a ona musí udělat všechno pro to, aby ho osvobodila z jeho tichého a temného vězení. Navzdory skepsi matky představené, která ji odmítla přijmout a vrátila bezradnému otci, protože nevěřila, že by mohly takto postižené pomoci a postarat se o ni, navzdory tomu, že řadu měsíců odmítala Marie zarputile spolupracovat a do ranních modliteb pravidelně zazníval ostrý břinkot nádobí, které u snídaně rozbíjela. A také navzdory tomu, že nemoc, která podlomovala Margueritin život, zasvěcený Bohu a pomoci bližním, zkracovala dny, jež jí dosud zbývaly.

Přemluvila matku představenou, přivedla vzpouzející se Marii napůl svázanou znovu do kláštera a začala ji trpělivě (a hodně dlouho také marně) socializovat a učit do dlaně základy znakové, dotykové řeči.

Příběh téměř biblických parametrů

Jednoho dne ale Marie skrze svoji dlaň poprvé promluvila, klášterem znělo děkovné aleluja i oslavné hosana – a na konci temného tunelu problesklo světlo. Stal se zázrak, říkalo se tehdy, a empatický režisér Jean-Pierre Améris (Muž, který se směje) tuhle téměř liturgickou story tak trochu v tomto duchu také pojal. Jakkoli se uvádí, že metoda, kterou tehdy sestra Marguerita vymyslela, se dodnes při práci s hluchoslepými jako efektivní metoda komunikace používá. Stejně jako dodnes funguje klášter Larnay, kde se tohle všechno, nějak takhle na sklonku devatenáctého století, údajně stalo.

Důsledkem takovéto narace je pak to, že je přece jen o něco více uvěřitelná ta pasáž filmu, která líčí úmorné i úporné hledání cesty k Marii, nežli okamžik, kdy je skutečně nalezena a důvod, proč se tak stalo. A silnější věrohodnost tak má Margueritin deník na stránkách, kde hovoří o tom, že život s Marií je jen samé trápení, protože se stále chová spíše jako divoké zvíře, nežli tam, kde vypráví o tom, jak náhle explodovala touha (již umyté, učesané, obuté a do čistého oblečené) Marie naučit se vyjadřovat, kulminující v dojemném setkání s šokovanými rodiči. Až příliš snadno a překotně se totiž neochota a nedůvěra Marie mění v radostné prozření a cílevědomou aktivitu a lásku (až závislost) k té, která ji přivedla k tomu, že v závěrečné, emotivně nadupané scéně, hovoří svojí znakovou řečí dokonce s nebem. Ale nechci tu šťouralsky zvažovat míru reálně nastolené věrohodosti, protože to si čisté, jednoduché a na elementární emoce vypočítavě neútočící vyprávění o Marii určitě nezasluhuje.

Příběh Marie je o tom, jak jedna řádová sestra dokončila své poslání a jedna hluchoslepá dívka našla svůj život. Je to příběh o samotě, nedůvěře, sblížení, lásce a naději a také o objeveném světě, který poznáváme tím, že se ho dotýkáme. Je to malý velký film pro dva hlasy, které se doplňují a vzájemně jeden v druhém rezonují. Ten jeden patří zkušené herečce Isabelle Carréové (Husar na střeše) a promlouvá jím Dobrem posedlá sestra Marguerita – tím druhým, překvapivě neméně výmluvně, promlouvá její zpočátku vzpurná žačka, debutantka Ariana Rivoireová, jež zvládla i hodně kontradikční polohy své netriviální postavy, uzavřené do tíživé samoty tichého a temného světa. Ty dvě si vystačí, táhnou celý film a vlastně k tomu ani nepotřebují nikoho dalšího.

V zásadě jednoduchý Příběh Marie je opřen o slušnou, dobovou výpravou dekorovaný vizuál, který místo zdobných ornamentů sází na strohý, ale výmluvný a emotivní detail. Jeho sdělení je srozumitelné, oslovující, zvláštním způsobem poetické, čisté a naději vzbuzující. Jestliže máte v tomhle adventním čase chuť zajít na něco mírně intimního, lehce povznášejícího a (ne)skutečného, zkuste tenhle pravdivý příběh. Jakkoli se v tomto distribučním týdnu tak trochu krčí v monumentálním stínu půlčíka Hobita, myslím, že nám má co říci.

MARIE HEURTIN/PŘÍBĚH MARIE

Francie 2014, 95 min., české titulky, přístupný, 2D. Režie: Jean-Pierre Améris. Scénář: Jean-Pierre Améris, Philippe Blasband. Kamera: Virginie Saint-Martinová. Hudba: Laurent Lafran. Hrají: Isabelle Carréová (sestra Marguerite), Ariana Rivoireová (Marie), Brigitte Catillonová (matka představená), Patricia Legrandová (sestra Joseph), Sonia Larozeová (sestra Elizabeth).

V kinech od 11. prosince 2014

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Czech Press Photo vyhrála fotografie horníka z dolu OKD

Nejlepší fotografií 31. ročníku Czech Press Photo byl vyhlášen snímek ze série s názvem „Práce horníků na dole ČSM – Sever (OKD)“ Lukáše Kaboně z Deníku. Uspěl v konkurenci téměř 300 fotografek a fotografů, kteří do soutěže zaslali 5250 fotografií. „Zavírání dolů v České republice představuje uzavření významné etapy průmyslové historie a proměnu vztahu společnosti k životnímu prostředí. Těžba uhlí po desetiletí formovala krajinu i životy lidí, často s negativními dopady přesahujícími hranice Moravskoslezského kraje. Uzavření posledního černouhelného dolu ve Stonavě je symbolickou tečkou za érou hlubinné těžby na Ostravsku. Fotografovi Lukáši Kaboňovi se podařilo tento přelomový okamžik zachytit s věcnou přesností a silnou výpovědní hodnotou,“ uvedla porota. Ceny se letos udělovaly v devíti kategoriích. Oceněné fotografie budou k vidění v Nové budově Národního muzea od 11. května do 30. listopadu 2026.
před 4 hhodinami

Archeologové v Itálii objevili ztracenou Vitruviovu baziliku

Archeologové v Itálii našli pozůstatky více než dva tisíce let staré veřejné budovy, jejíž návrh připisují starověkému římskému architektovi Vitruviovi, známému jako otec architektury. Pozůstatky starověké baziliky našli archeologové v centrálním italském městě Fano severovýchodně od Říma.
před 14 hhodinami

Zemřel italský módní návrhář Valentino Garavani, bylo mu 93 let

Italský módní návrhář Valentino Garavani a zakladatel značky Valentino zemřel ve věku 93 let, informovala tisková agentura ANSA. Zesnul v pondělí pokojně ve svém římském sídle obklopen blízkými, oznámila v prohlášení Nadace Valentina Garavaniho a Giancarla Giammettiho, který byl Valentinovým dlouhodobým společníkem a obchodním partnerem.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026

Sluhu dvou pánů v Ústí hraje žena a komentuje současnost

Činoherní studio v Ústí nad Labem sáhlo po osvědčené komediální klasice. Nastudovalo commedii dell’arte Sluhu dvou pánů. Titulní roli vychytralého sluhy Truffaldina ale hraje netradičně žena – Marie Machová.
19. 1. 2026

Jihočeské divadlo je první veřejnou kulturní institucí v Česku

Jihočeské divadlo se jako první scéna v zemi stalo takzvanou veřejnou kulturní institucí. Ta oproti příspěvkové organizaci umožňuje víceleté plánování i financování z více zdrojů. Právě divadla často argumentují tím, že obsluhují diváky celého kraje, proto by se na jejich financování nemělo podílet jen město, v němž sídlí.
19. 1. 2026

Nejvíc nominací na Českého lva má Franz, dvojí šanci na cenu mají Trojan i Geislerová

Patnáct nominací na cenu Český lev za rok 2025 získal snímek Franz, který polská režisérka Agnieszka Hollandová natočila v české koprodukci o spisovateli Franzi Kafkovi. S třinácti nominacemi následuje drama Sbormistr, o další dvě méně obdržel snímek Karavan. V hereckých kategoriích mají po dvou nominacích Anna Geislerová, Elizaveta Maximová a Ivan Trojan. Vítězové budou oznámeni 14. března v přímém přenosu České televize.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026

Evropským filmem roku je Citová hodnota

Cenu Evropské filmové akademie pro nejlepší film získal snímek Citová hodnota dánsko-norského režiséra Joachima Triera. Film vyhrál také ceny za režii a scénář, Stellan Skarsgard a Renate Reinsveová převzali ceny za nejlepší herecké výkony. Výsledky byly oznámeny během slavnostního večera v Berlíně.
17. 1. 2026Aktualizováno17. 1. 2026

Australský festival nechtěl autorku s palestinskými kořeny, desítky dalších také odřekly

V Austrálii museli zrušit literární festival poté, co účast na něm odvolalo více než sto osmdesát hostů včetně bývalé novozélandské premiérky nebo nositele Pulitzerovy ceny. Vyjádřili tak solidaritu s australskou spisovatelkou s palestinskými kořeny Randou Abdel-Fattahovou, které pořadatelé zrušili pozvánku v návaznosti na útok na Bondi Beach. Festival se autorce nakonec omluvil.
16. 1. 2026
Načítání...