Kdyby nacisté nezavřeli vysoké školy, stal by se nejpoužívanějším nástrojem Miloslava Chlupáče (1920-2008) skalpel, místo studia medicíny se ale nakonec vyučil kamenosochařem. Po válce vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, i díky němu na této škole učil například Emil Filla. Aniž by o to usiloval, stal se mluvčím poválečné generace výtvarníků, která si nechtěla nechat režimem diktovat, co smí dělat.
„Nebyl proti realismu, jak vidíte i na řadě jeho plastik, inspiroval se reálným světem, ale hájil zásadu svobodné volby každého umělce, jakým způsobem se chce vyjadřovat,“ doplnil historik umění Jiří Šetlík.
Ještě před rokem 1968 vytvořil Chlupáč i několik zahraničních realizací; podílel se například na Cestě přátelství vedoucí k olympijské vesnici v Mexiku. V sedmdesátých letech ale režim svobodomyslného umělce uklidil do výtopny, v sochařině přesto pokračoval.
Výstava připomíná sochaře Miloslava Chlupáče
Znalci umění jej označují za romantického básníka prostoru a tvaru. „Figura pro něj byla hlavním tématem, na němž rozvíjel své myšlenky - a ty vždycky směřoval k soužití člověka s přírodou,“ popsal Chlupáčovu tvorbu Šetlík. Původní představu sochy průběžně měnil v souladu s materiálem. Přestože miloval antiku, starověký ideál kameni nenutil - v tom byl jedinečný.
Jeho práce - sochy, obrazy a kresby - vystavuje Galerie U Betlémské kaple do 6. února.
