Ministr financí a vicepremiér Andrej Babiš (ANO) vložil akcie svého Agrofertu a SynBiolu do svěřenských fondů kvůli zákonu o střetu zájmů. Babiš ale není první podnikatel v politice, který musel řešit svůj byznys kvůli možnému střetu zájmů. V Česku svůj podíl ve firmě prodal například bývalý ministr dopravy Vít Bárta, v zahraničí je jedním z posledních příkladů nový americký prezident Donald Trump, jenž například ohlásil odchod z pozic ve svém holdingu The Trump Organization.
Silvio Berlusconi (80)
Bývalý italský premiér Silvio Berlusconi je pro mnohé přímo ztělesněním problematického propojení byznysu, médií a politiky. Počátkem 60. let začal podnikat ve stavebnictví. V roce 1978 založil holding Fininvest a těžiště jeho zájmu se přesunulo k médiím.
V roce 1980 stál u zrodu první celostátní komerční televize Canale 5 a do svého konglomerátu Mediaset postupně přidával další stanice a vydavatelství. Kromě médií provozoval také pojišťovací a bankovní firmy a v roce 1986 se stal majitelem fotbalového klubu AC Milán.
V první polovině 90. let přesedlal z podnikání na politiku, kde dosáhl až na post premiéra - byl jím dohromady přes deset let (a stal se nejdéle sloužícím poválečným premiérem Itálie).
V roce 1994 byl nejprve v reakci na vstup Berlusconiho do politiky pouze vládou schválen zákon o tzv. svěřenství naslepo. Ten vycházel z podobných norem v anglofonních zemích, kde je tato úprava známá pod názvem „blind trust“. Podle zákona by se měl vládní činitel po dobu výkonu vládní funkce zříci správy svých podniků a svěřit ji nestrannému pověřenci.
V roce 2004 pak parlament schválil sporný návrh zákona o střetu zájmů. Norma umožnila Berlusconimu zůstat vlastníkem mediálního a finančního impéria pod podmínkou, že ho nebude řídit.
Opozice zákon označila za „Lex Berlusconi“ a za „hanbu pro Itálii“. V normě bylo například upuštěno od koncepce, podle níž má být majetek člena vlády, který je podnikatelem, svěřen do správy speciální instituce, takzvaného blind trustu.
Se jménem Berlusconiho je také spojena řada soudních procesů a skandálů a byl i pravomocně odsouzen za daňové úniky v Mediasetu.
Andrej Kiska (54)
Podnikatel a filantrop Andrej Kiska se v červnu 2014 stal slovenským prezidentem. Do té doby se v politice neangažoval. V roce 1996 spolu se svým bratrem a bratrancem založil společnost Tatracredit. Ta provozovala katalogový obchod Triangel, nabízející zboží na splátky, a také úvěrovou společnost Quatro.
V roce 2005 své podíly ve zmíněných firmách Kiska prodal slovenské Všeobecné úverové bance. Na prodeji vydělal v přepočtu přes deset milionů eur (podle aktuálního kurzu zhruba 274 milionů korun). Přibližně desetinu této sumy následně věnoval na rozjezd nadace Dobrý anděl (Dobrý anjel).
Slovenský zákon umožňuje politikům vlastnit podíly ve firmách, nesmějí být však ve vedení firem. Kiskovo jméno podle obchodního rejstříku v několika firmách figuruje. V roce 2015 si kromě prezidentského platu přivydělal dalších 236 547 eur (6,4 milionu korun).
Petro Porošenko (51)
V červnu 2014 se stal Petro Porošenko - jeden z nejbohatších Ukrajinců - prezidentem země. Po studiu začal obchodovat s kakaovými boby a v 90. letech ovládl několik cukrářských závodů a čokoládoven a všechny je spojil do holdingu Rošen. Ten byl největší čokoládovnou na Ukrajině a jednou z největších na světě. Název vznikl z části jeho jména a díky svému podnikání dostal přezdívku „čokoládový král“.
K bohatství mu pomohly i jím ovládané automobilové závody, výrobce autobusů nebo lodí a celoplošný televizní Kanál 5, který sehrál klíčovou úlohu při takzvané oranžové revoluci, jež koncem roku 2004 vynesla k moci prozápadního Viktora Juščenka.
Porošenko se řízení svého podnikatelského impéria po převzetí vysoké státní funkce vzdal, podle loňského majetkového přiznání ale vlastní 104 společností v různých zemích, včetně Ruska, Číny či Britských Panenských ostrovů. Za loňský rok přiznal celkový příjem více než 62 milionů hřiven (asi 61 milionů korun), Forbes odhadl jeho jmění na 858 milionů dolarů (více než 21 miliard korun), zhruba o 100 milionů více než před rokem.
Juha Sipilä (55)
Podnikatel Sipilä je od května 2015 premiérem Finska. Při nástupu do funkce oznámil, že při oživení finské ekonomiky hodlá uplatnit své podnikatelské schopnosti.
Jeho kariéru zahájil rychlý postup ve firmě na výrobu součástek mobilních telefonů Solitra, kde se stal výkonným ředitelem a posléze majoritním vlastníkem. V roce 1996 prodal Solitru v USA sídlící firmě ADC Telecommunications za 12 milionů eur. V roce 1995 si sám založil společnost Fortel Invest. V letech 2002–2005 byl výkonným ředitelem firmy Elektrobit.
Kontroverze tak vzbuzují hlavně firmy ve vlastnictví jeho příbuzných či jimi řízené, které dostávají dotace od státu. Některé kauzy řeší parlamentní ombudsman.
Donald Trump (70)
V listopadu loňského roku byl americký miliardář Trump zvolen prezidentem Spojených států. Své jmění vydělal v realitách, moderoval televizní show a byl spjat se soutěžemi Miss.
V souvislosti s prezidentskou funkcí se Trump rozhodl oddělit od svého rozsáhlého majetku. Všechna aktiva převede do fondu, který budou řídit jeho dva synové. Trump odejde ze všech pozic v The Trump Organization („Prezidentství je o tolik významnější úkol!“ napsal) a na vedení holdingu se přestane podílet i jeho dcera Ivanka. Je totiž manželkou realitního podnikatele Jareda Kushnera, jehož Trump jmenoval jedním ze svých hlavních poradců.
Americké právo ukládá politikům jejich majetek během výkonu mandátu prodat nebo ho uložit do takzvaných blind trustů, kde se o něj stará nezávislý správce. Prezidenti jsou z této povinnosti vyňati. Většina novodobých hlav státu svůj majetek do svěřenských fondů ale převedla dobrovolně.
Trump, který se nedávno stal osobností amerického časopisu Time, loni v červenci oznámil, že podle svého finančního přiznání vlastní majetek za deset miliard dolarů (čtvrt bilionu korun). Časopis Forbes jej ale obviňuje z přehánění a tvrdí, že hodnota magnátova majetku nepřesahuje čtyři miliardy dolarů.
Z českého prostředí:
Vít Bárta (43)
Bývalý poslanec a ministr dopravy z let 2010 až 2011 za stranu Věci veřejné Vít Bárta založil v roce 1992 původně pořadatelskou a později bezpečnostní agenturu ABL (v současnosti pod názvem Mark2 Corporation Czech), před vstupem do politiky působil jako její generální ředitel.
V médiích se opakovaně spekulovalo, že Bárta vstoupil do politiky, aby získal výhody pro agenturu ABL. Počátkem dubna 2011 uveřejnila Mladá fronta Dnes materiál, který měl Bárta o tři roky dříve prezentovat na tajném setkání špiček ABL. „Musíme směřovat k posilování ekonomické a sekundárně politické moci,“ prohlásil tehdy podle deníku Bárta.
Bárta nicméně vždy trval na tom, že mu nejde o byznys. V červenci 2010 svůj podíl ve firmě ABL prodal kvůli angažmá v politice bratrovi Matějovi.
Bárta se také ocitl před soudem kvůli obvinění, že se na jaře 2011 pokusil uplatit tehdejší stranické kolegy Jaroslava Škárku a Kristýnu Kočí. Pražský městský soud v dubnu 2012 Bártovi uložil osmnáctiměsíční trest s podmíněným odkladem na 2,5 roku a potrestal i Škárku.
Odvolací soud ale rozhodl, že Bárta trestný čin nespáchal, a věc nařídil znovu projednat. V lednu 2013 Obvodní soud pro Prahu 5 zprostil Bártu i Škárku viny a v březnu verdikt potvrdil pražský městský soud. V lednu 2015 osvobozující verdikt potvrdil i Nejvyšší soud.
Aleš Řebíček (49)
Od září 2006 do ledna 2009 byl Aleš Řebíček ministrem dopravy v první i druhé vládě Mirka Topolánka za ODS. V roce 1992 byl jedním ze zakladatelů společnosti Viamont, která se zpočátku věnovala železničnímu stavitelství, později začala provozovat i vlakové spoje.
Viamont získal některé státní zakázky, a proto média připomínala Řebíčkovo působení ve společnosti. Deník MF Dnes dříve spočítal, že od ledna 2005 do srpna 2006 dostal Viamont veřejné zakázky za 558 milionů korun, v období od září 2006 do května 2008, tedy v době, kdy Řebíček ministerstvo vedl, to bylo za 3,5 miliardy. Řebíček opakovaně uvedl, že své vazby na firmu před nástupem do vlády zpřetrhal.
Slavii koupil od skupiny Natland Group za nezveřejněnou částku v srpnu 2011, kdy byl klub ve finanční krizi a hrozila mu ztráta profesionální licence. Peníze na nákup podle tehdejšího vyjádření získal prodejem podílu ve stavební a dopravní firmě Viamont za 750 milionů korun.
Prodej Řebíčkova podílu ve Viamontu vyšetřovala podle Hospodářských novin policie, jež ale případ v březnu 2011 přestala vyšetřovat. Trestní oznámení na Řebíčka podali analytici ministerstva financí, kteří měli na starost boj proti praní špinavých peněz.
Karel Schwarzenberg (79)
Karel Schwarzenberg pochází z orlické větve šlechtického rodu Schwarzenbergů. V roce 1948 s rodiči emigroval do Rakouska a po smrti strýce Jindřicha, který jej adoptoval, se stal kromě rodinného majetku (orlické větve Schwarzenbergů) i dědicem majetku krumlovsko-hlubocké větve rodu (v této věci ale vede soudní spory s nevlastní sestrou Alžbětou Pezoldovou).
Přerušil studia a začal hospodařit na rodinných statcích v Rakousku a Bavorsku. Kromě toho jeho jméno figurovalo i v dalších společnostech. Byl mimo jiné předsedou dozorčí rady společnosti Jan Becher – Karlovarská becherovka, zasedal v dozorčí radě firmy Patria Finance a do roku 2007 byl většinovým vlastníkem společnosti R-Presse, která vydávala týdeník Respekt.
V politice byl například kancléřem prezidenta Václava Havla (1991 až 1992). Později se stal i ministrem zahraničí, nejprve v letech 2007 až 2009 (nominovaný Stranou zelených) a následně v letech 2010 až 2013 (za TOP 09). V letech 2010 až 2013 zastával i funkci vicepremiéra. Byl taky poslancem a senátorem. V roce 2013 se účastnil první přímé volby prezidenta, v níž jej nakonec porazil Miloš Zeman.
V roce 2007, kdy se stal ministrem zahraničí, rakouská média informovala o tom, že správu rozsáhlého rodinného jmění přenechal svému synovi Janovi a veškerého podnikání zanechal.
