Pokud má tentýž výrobek v různých zemích jiné složení, jedná se o klamání spotřebitele. V Otázkách Václava Moravce to prohlásil ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU-ČSL). Nekalým praktikám výrobců i obchodních řetězců má zabránit chystaná novela zákona, která na tuzemský trh zavede nový certifikát „Česká potravina“. Klíčový vliv na kvalitu potravin má podle ministra především koncový zákazník.
Řada výrobků se v České republice prodává v jiné kvalitě než na Západě. „Například německá Rama obsahuje 70 gramů tuku na 100 gramů výrobku, česká 60 gramů,“ říká vedoucí Ústavu analýzy potravin a výživy VŠCHT Jana Hajšlová.
Dalším příkladem může být tuňák od firmy Rio Mare. Německý výrobek obsahuje nepatrně více soli a zhruba třetinu tuku oproti produktu prodávanému v tuzemsku. „Když víte, že tuňák je ryba, která má ve svalovině tuku minimum, tak čeho tam je více? Oleje,“ konstatuje Hajšlová.
Výrobci rozdílnou recepturu často zdůvodňují poptávkou na trhu. Mnozí ale kritizují nadnárodní potravinářské koncerny, že Českou republiku chápou jako „potravinový odpadkový koš Evropy“.
Zákazník se musí zajímat
Vláda se přitom v programovém prohlášení zavázala zvýšit ochranu spotřebitele a bezpečnosti potravin. „Některé věci se nepromítnou z roku na rok. V roce 2014 jsme udělali několik podstatných změn,“ hájí se Marian Jurečka. Zmiňuje především novelu zákona o potravinách a tabákových výrobcích, která zpřísnila sankce a posílila kompetence dozorových orgánů.
Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI ) vloni odhalila přes 650 nevyhovujících potravin, nejčastěji vína, uzeniny a medy. „Jestli něco tato vláda udělala, tak významně pokročila ve zpřísňování pravidel,“ vyjádřil se pochvalně o práci resortu stínový ministr zemědělství Pavel Kováčik (KSČM).
S povděkem Kováčik kvitoval také to, že se počty kontrol navzdory snahám o jejich omezení nesnížily. „Je třeba ocenit práci inspekčních orgánů – i za situace, kdy měli k dispozici méně peněz, ať už to bylo díky krizi, či díky nevůli pravicových vlád k jakékoliv kontrole,“ chválí současnou vládu.
„Činnost SZPI se zvýšila skoro o 40 procent. Tlak na výrobce a prodejce potravin se snažíme zvyšovat. Zároveň dáváme více investičních finančních prostředků pro naše potravináře a zemědělce, aby mohli zdokonalit svoji výrobu,“ tvrdí první místopředseda lidovců.
Zdůrazňuje však, že klíčovou roli v celém řetězci má koncový zákazník. „Ovlivňuje, co se v České republice bude prodávat, protože si to buďto koupí, nebo nekoupí,“ soudí Jurečka a na zákazníky apeluje, aby při nákupu více přemýšleli a zajímali se o složení produktu.
Stejné logo, jiné složení? Klam, soudí Jurečka
Ministr zemědělství souhlasí, že pokud má tentýž výrobek se stejným názvem a logotypem v různých zemích jiné složení, jedná se o klamání spotřebitele, přestože legislativně je taková praxe v pořádku. „Snažím se toto téma přenést na Radu ministrů zemědělství EU,“ říká.
Napomoci potlačit stávající praxi má i chystané označení „Česká potravina“. Cílem je, aby obchodní řetězce nemohly uvádět zákazníka v omyl v tom, „co je česká potravina vyrobená z tuzemských komodit a surovin a co je jen dovezeno a překoupeno nějakým českým subjektem,“ vysvětluje svůj záměr ministr.
Z obalu produktu by tak mělo být jasně srozumitelné, kolik procent tuzemských surovin výrobek obsahuje. Návrhem příslušné novely se bude resort zemědělství intenzivně zabývat v následujících třech měsících, platit by mohla od začátku roku 2017.
Příliš mnoho obrázků
Mnozí se při nakupování potravin snaží řídit zavedenými certifikáty, kterých je ovšem celá řada. Oficiální značkou potravinářské komory je česká vlajka s doprovodným textem „Český výrobek“. Označení „Regionální potravina“ propaguje krajové speciality. Stejně jako nejrozšířenější certifikát „Klasa“ ji uděluje ministerstvo zemědělství.
Kromě toho se na trhu objevují i produkty označené slovy „Bio“, „Vím, co jím“, „Česká kvalita“ či „Zdravá potravina“. Výrobek, který se ze stejných surovin vyrábí už více než 30 let, se může honosit titulem „Zaručená tradiční kvalita“. Na přímo vymezený region se váže také chráněné označení původu a chráněné zeměpisné označení. Výrobek pak nelze vyrábět nikde jinde.
Takové značky kromě ministerstva a potravinářské komory mohou navrhovat také kraje nebo soukromé firmy. „Je otázka, jestli do toho má stát vstoupit a tuto vlastní aktivitu zezdola regulovat,“ uvažuje Jurečka.
Mnohé obchodní řetězce navíc na obalech potravin či v reklamních kampaních využívají typicky české výjevy nebo státní symboly, někdy dokonce i u výrobků, které nemohly být v České republice vyrobeny. Třeba u banánů. I tomu má chystaná novela zabránit. „Takové klamání spotřebitele už nebude možné,“ slibuje Jurečka.
Řetězce se brání. Nic prý neobcházely a splnily přesně to, co se po nich chtělo. Na nesmyslnost požadavku, podle něhož na dveřích supermarketu visí seznam 5 zemí, z nichž potraviny nejčastěji pochází, upozorňovaly někteří už dříve. Jednalo se pro ně o práci navíc. „Máme více než 300 prodejen, ta náročnost byla poměrně značná. Každou věc musí někdo nadefinovat, otextovat, graficky zalomit, potom vytisknout a rozvézt do prodejen,“ říká mluvčí Aholdu Jiří Mareček.
