Americká armáda zvažovala vývoj lehkého průzkumného vozidla již od 30. let 20. století, avšak v té době to nebylo ještě urgentní. To se ovšem změnilo po vypuknutí války v Evropě, americká pěchota nutně potřebovala jednoduchý automobil s dobrou průchodností terénem. V půlce července 1940 proto byla vyhlášena soutěž na vůz pro tříčlennou posádku s pohonem všech kol. Výzva byla zaslána 135 americkým výrobcům, kteří měli pouhých 11 dnů na předložení nabídky a sedm týdnů na dodání prototypu. Šibeniční termín většinu potenciálních dodavatelů předem odradil, takže do soutěže vstoupily pouze automobilky Ford, Willys-Overland a American Bantam Car Company.
Podmínky stihla pouze poslední jmenovaná firma. Její vůz přezdívaný „Blitz Buggy“ začala armáda zkoušet koncem září 1940. S výsledky testů byla spokojena, ale panovaly obavy, že vítěz nedisponuje potřebnou výrobní kapacitou. Proto armáda Fordu a Willys-Overlandu prodloužila lhůtu na dokončení vlastních modelů. Obě konkurenční firmy navíc získaly přístup k technické dokumentaci vozu Bantamu.
Armáda se nakonec rozhodla šalamounsky, nakoupila po 1 500 vozech od každého výrobce. V létě 1941 ale vypsala rozhodující zakázku na 16 000 aut, kterou vyhrála společnost Willys se svým modelem MB. Jak auto přišlo k názvu Jeep, není zcela jasné. Podle jedné teorie vznikl z označení GP (v angličtině čteno „dží pí“), které nesly vozy původní Fordovy konstrukce. Další badatelé odkazují na kreslený seriál o Pepku námořníkovi, v němž vystupovala postavička Eugene the Jeep. Zvířátko neurčité rasy vynikalo svou obratností a schopností dostat se z každé šlamastiky, stejně jako legendární teréňák. Třetí hypotéza za zdroj považuje slangový výraz „jeep“, kterým vojáci označovali podivně vyhlížející a nevyzkoušené součásti výzbroje.
Jeep se však v tvrdých bojových podmínkách osvědčil. Armáda proto nakupovala tato auta ve velkém a dohromady bylo vyrobeno kolem 650 000 Willysů MB a jejich identických dvojčat, Fordů GPW. Po skončení druhé světové války se džípům otevřela cesta mezi běžné zákazníky. Civilní verze šla dobře na odbyt nejenom v USA, ale i v řadě dalších zemí, kde se licenčně vyráběla ještě dlouho po válce. Také americká armáda začala džíp nahrazovat zcela novým vozem až na konci 50. let.