Praha – Přijetí eura pro nás nebude do roku 2020 na pořadu dne, řekl v rozhovoru pro Ekonomiku ČT24 kandidát na prezidenta a ekonom Vladimír Dlouhý. Rezervovaný postoj má i ke vstupu ČR do bankovní unie. A nesouhlasí ani se zvyšováním daní: „Žijeme v období, kdy hospodářská politika a ekonomika vůbec jsou spíše o očekávání, o náladách lidí. Já se obávám, že zvýšení DPH a některé další kroky mohou mít destimulační charakter,“ říká Dlouhý. ČT položila otázky týkající se aktuálních ekonomických témat všem prezidentským kandidátům. Jejich odpovědi se dozvíte vždy ve všední den zhruba od 15:45 na ČT24.
Dlouhý: Přijetí eura pro nás není v této dekádě reálné
Je podle vás snaha vlády zvýšit daně správným krokem k naplnění státního rozpočtu?
Můj osobní názor je nezvyšovat – nikoliv z důvodu, že by to procento byl takový rozdíl, ani z důvodu, že bych nechápal, jak může být výnos z procentního rozdílu pro státní rozpočet krátkodobě důležitý. Ale my žijeme ve zvláštním období, kdy hospodářská politika a ekonomika vůbec jsou spíše o očekávání, o náladách lidí. A ty bohužel jak u domácností, tak u soukromých investorů nejsou dobré a já se obávám, že zvýšení DPH nebo některé další kroky – ne všechny, v tom daňovém balíčku je řada správných věcí – mohou mít takový trochu destimulační charakter. Najednou si budou lidé myslet: Ono je ještě hůř, než já si myslím. A budou ještě méně utrácet.
Měla by Česká republika přijmout euro?
Euro považuji za předčasně zavedený projekt. V daném okamžiku – a minimálně po celou tuto dekádu do roku 2020 – si nemyslím, že přijetí eura bude pro nás „na stole“. Pokud by se situace nějak výrazně změnila, tak možná kolem roku 2017 nebo 2018. Ale to bychom museli mít zajištěno, že euro je efektivně fungující společná měna, což se zatím neprokázalo.
Jak hodnotíte plán Evropské centrální banky na odkup státních dluhopisů?
Pokud bych sobecky seděl v České republice a byl český ekonom, říkal bych si: Buď se eurozóna rychle stabilizuje a my na tom budeme alespoň o trochu lépe, nebo se krize eurozóny bude prohlubovat. Z tohoto krátkodobého hlediska si tedy rozhodně přeji, aby se eurozóna stabilizovala, a toto opatření je krokem ke stabilizaci.
Na čem je to ale dlouhodobě závislé? Na tom, že země, jejichž dluhové obligace bude Evropská centrální banka – řečeno slovy jejího guvernéra – v neomezeném množství nakupovat, přijmou určité politické reformy. Tyto reformy se přitom zdají být v řadě zemí politicky téměř neprůchodné.
Jak vidíte buducnost Řecka v eurozóně?
Říkávám takový bonmot: Kdyby vrcholní evropští představitelé to obrovské úsilí úřednictva a byrokratického aparátu i ty celonoční summity, které věnovali v posledních dvou a půl letech záchranným balíčkům a tvorbě různých opatření, která teď začínají konečně získávat nějakou stabilní podobu, věnovali tomu, jak zajistí, aby Řecko mohlo spořádaně odejít z eurozóny, možná by dnes už bylo trochu lépe.
Ekonomika ČT24: Rozhovor s Vladimírem Dlouhým (zdroj: ČT24)
Jak hodnotíte projekt bankovní unie?
Z bankovní unie jsem nervózní. Na jedné straně – ano, skupina zemí, kde má fungovat euro jako efektivní měna, má být charakterizována politickou unií. Už jsem ale říkal, že z důvodů, které jsou daleko za rámcem ekonomie, které souvisí s historií, s kulturou, s jazykovou rozdílností, se vším možným, je to v následujícím desetiletí těžko realizovatelné.
Z toho mi vychází, že má-li být kontrola nad bankovním sektorem centralizována do jedné instituce, Evropské centrální banky ve Frankfurtu, je to jeden z dalších příkladů, který se teoreticky, z hlediska fungování společné měny na nějakém území, zdá být jako dobrý koncept. Avšak při praktické realizaci bude narážet právě na ty důvody, o kterých jsem mluvil.
Mělo by se k bankovní unii připojit i Česko?
V současné poměrně nejisté situaci bude v následujících letech určitá autonomie asi v pořádku. Jsme ekonomika, v níž jsou hlavní banky de facto dceřinými společnostmi mateřských bank uvnitř eurozóny. Na počátku první krize po pádu Lehman Brothers v roce 2008 jsme byli velmi rádi, že máme vlastní kontrolní mechanismy, které by mateřským společnostem, kdyby ta krize byla tehdy hlubší, neumožňovaly odsávat příliš mnoho prostředků ze svých dceřiných společností – u nás, na Slovensku i v Polsku.