Praha – Krize na Kypru může být oním pověstným prvním článkem domina, který spustí vlnu odchodů z eurozóny. V exkluzivním rozhovoru pro Českou televizi to řekl stratég kapitálových trhů Paul Woolley, který se v Praze zúčastnil Evropského bankovního a finančního fóra. Woolley pracoval řadu let pro Mezinárodní měnový fond a poté působil ve vedení britské investiční banky Baring Brothers. V současné době je předsedou Centra pro studium nefunkčnosti kapitálových trhů při London School of Economics.
Paul Woolley: Po Kypru se ptám, jestli jsou moje peníze v bezpečí
Jak vnímáte současný stav eurozóny?
Nesouhlasil jsem s projektem eura už předtím, než bylo zavedeno. Myslím, že nemůžete vnutit měnovou unii skupině zemí, pokud nemáte také fiskální unii. A jsem překvapen, že euro v této podobě přežilo tak dlouho a že žádný stát ho dosud neopustil. Je samozřejmě lehké o tom mluvit po bitvě, ale já jsem o tom psal už před krizí. Dějiny jsou totiž plné nefungujících měnových unií. Bylo by ironií, kdyby země, která představuje méně než 0,2 procenta HDP eurozóny, spustila proces odchodu ostatních států.
Na druhou stranu jsme možná nikdy nebyli blíže tomu, aby nějaká země euro opustila. Poprvé se zdálo, že by to evropským institucím ani tolik nevadilo, že jedna malá země odejde.
O problémy Kypru se nikdo nezajímal. Lidé se soustředili na Řecko, Itálii a Španělsko. Kypr byl zanedbatelný. Bohužel způsob řešení obsahuje velmi špatný precedens. To, že seberete peníze střadatelům, je velice vážná věc. A i když my Britové nejsme v eurozóně, tak mě to nutí přemýšlet, jestli jsou moje peníze v naší bance HSBC bezpečné. Znepokojuje mě ta lhostejnost k principu bezpečnosti vkladů.
Evropská centrální banka ale říká: Je to jednorázový případ a důvodem je, že bankovní sektor na Kypru byl tak přebujelý.
Mám to štěstí, že jsem akademik a dívám se na to zvenku. Ti lidé, kteří se snaží situaci uklidnit, se musí tvářit, že se vlastně nic neděje. Ale to není pravda. Ani náhodou. Ono se děje. A když pozoruji zvenku – jako akademik a také jako Brit – tak je to možná počátek nevyhnutelného konce onoho dobrodružství zvaného evropská měnové unie.
Proč je to tak vážné? Kvůli dani na vklady?
Ano, v zásadě ano. Veškeré potíže eura byly finanční krizí, která začala v letech 2007 a 2008, jen urychleny. Přišly by tak jako tak.
Evropští politici říkají, že s Kyprem bylo jednáno jako s jakoukoliv jinou zemí. Ale nezdá se to. Kypr neměl prostor k manévrování, jednání byla rychlá a tvrdá…
On si ho dlouho prostě nikdo nevšímal.
Kypr ale požádal o pomoc už minulý rok.
Ale nedostalo se to na titulní strany.
Ale od té doby, co kyperské banky musely odepsat velkou část řeckého dluhu, bylo jasné, že země bude potřebovat pomoc.
Myslím, že silnější státy eurozóny cítily, že musí říct „dost“ a zaujmout tvrdý postoj. A bohužel si nejsem jist, jestli bude pro Kypřany horší smířit se s těmi uvalenými tvrdými podmínkami a se ztrátou velké části bohatství, nebo by jim bylo lépe mimo eurozónu. Mám pocit, že z dlouhodobého hlediska by se jim víc dařilo bez eura.
Dluh Kypru dosáhne 140 procent HDP a ekonomika ostrova bude zřejmě několik let v troskách. Myslíte si, že bude Kypr potřebovat další pomoc?
Myslím, že ta situace je neudržitelná. Dluhová situace se nevyřešila, dostali pouze rychlou první pomoc.
Rozhovor s Paulem Woolleym (zdroj: ČT24)
Byli podle vás střadatelé na Kypru okradeni, nebo ne?
Zajímavá otázka. Problémem je, že pokud nějaká země prochází ekonomickou krizí – ať už je to Řecko, nebo Kypr – tak ti, kdo trpí, nejsou ti stejní, co z toho měli předtím prospěch. Bohužel je to tak, že jedna společenská třída okrádá druhou.
Kterou třídu máte na mysli?
Lidé, kteří měli z členství v měnové unii největší zisk, byli bohatí podnikatelé. A ti, kdo budou trpět, jsou staří, nezaměstnaní a ti, kteří teprve o práci přijdou. Finanční krize ukázala, že kapitalismus v současné podobě nefunguje, za posledních dvacet let se vyvíjí špatným směrem.
Finanční trh je svým způsobem něco jako vodárenství nebo energetika – je to veřejná služba, která umožňuje proudění peněz od střadatelů k produktivnímu investování. Ale stal se z toho největší, nejmocnější a nejvýnosnější sektor na světě. Není to bizarní, že něco, co koná vlastně veřejnou službu, je tak velkým břemenem pro společnost? Nejenže to stojí takové peníze, ale ještě je to tak nestabilní.
Co s tím ale udělat?
Prošel jsem Mezinárodním měnovým fondem, byl jsem investiční bankéř i manažer fondu, ale viděl jsem, že finanční systém nefunguje. A tak jsem založil centrum, které se tím zabývá. Největším problémem je podle mých zkušeností to, že vlastníci mají méně informací o svém majetku než ti, kteří se o něj starají. Správci majetku mají navíc často rozdílnou motivaci než majitelé. Ale nemohou za to, protože věří teorii, která je chybná. Je potřeba si uvědomit, že finanční trhy jsou nedokonalé a často alokují prostředky špatně. Majitelé tak musí správce svého majetku hlídat mnohem obezřetněji.
(redakčně kráceno)