Před 80 lety nacisté v odplatě za smrt zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha vypálili vesnici Lidice. Muže popravili, ženy poslaly do koncentračních táborů, část dětí zavraždili a část jich poslali na převýchovu. Hrůzné události vyvolaly vlnu sounáležitosti, která překročila hranice země i kontinentu. Na obnovení vesnice přispívali lidé sami postižení válkou z celého světa, solidarita vedla k natočení filmů i přejmenování měst. A zachycená svědectví vedla i k odsouzení nacistických zločinců v Norimberku.
Lidice nebyly první vesnicí, která lehla popelem při běsnění nacistů. Na území tehdejšího Sovětského svazu stejným nebo ještě zvrhlejším způsobem vyhladili desítky obcí. Osud středočeské vsi ale popsala oficiální zpráva. Zločiny, o kterých dosud nikdo nevěděl, tak otřásly celým civilizovaným světem.
Vyhlazování Lidic začalo 9. června, o život z původních asi pěti set obyvatel přišlo 340 lidí. Kvůli spolupráci s odbojem nacisté dva týdny poté vyhladili i osadu Ležáky na Chrudimsku s dalšími 22 oběťmi.
Tragédie silně rezonovala v zahraničí. Už na začátku srpna 1942 obdržel exilový československý ministr zahraničí Jan Masaryk dopis od vrcholného britského politika Anthonyho Edena, ve kterém ho ujišťoval, že se Velká Británie necítí být vázána smlouvami s Německem v roce 1938 – země tak zneuznala platnost mnichovské dohody.
Britský politik se rozhodl, že Lidice budou žít
Právě ve Spojeném království, kde sídlila československá exilová vláda, vznikla i nejvýznamnější zahraniční iniciativa na obnovu Lidic, hnutí „Lidice shall live!“ (Lidice budou žít!) organizované labouristickým politikem Barnettem Strossem. Název odkazoval na prohlášení Adolfa Hitlera, že „Lidice musí zemřít“.
Silný ohlas měla mezi tamními horníky, kteří organizovali sbírku na poválečné obnovení obce z města Stroke. Jen lidé z okolí tohoto města věnovali přes 32 tisíc liber, které po válce putovaly na stavbu více než 150 domů v nových Lidicích. Sbírka ale dalece překonala hranice města. Jsou zaznamenány i případy, kdy na obnovu Lidic přispěli lidé, kteří sami kvůli německému bombardování přišli o své domovy.
Stross, který po válce upozorňoval i na porušování lidských práv komunistickým režimem, následně uvedl, že úspěch nespatřuje ve zdaru lidické sbírky, ale v tom, že zpráva o vraždění nevinných lidí obletěla celý svět. Ve svém výroku přitom nijak nezveličoval.
Obří odezvu měla za oceánem. Ve Spojených státech se vyvraždění Lidic stalo stejně silným symbolem jako japonský útok na základu Pearl Harbor. „Heslo ‚Remember Pearl Harbor and Lidice!‘ (Pamatuj na Pearl Harbor a Lidice!) se stalo symbolem, jež znal prakticky každý obyvatel severoamerického kontinentu,“ uvádí Památník Lidice.
Lidice jako města, ženy i tank
Už 12. července 1942, měsíc po tragédii ve středních Čechách, se městečko Stern Park Garden ve státě Illinois přejmenovalo na Lidice. Následovala jej řada dalších, Lidice tak dnes lze najít na mapě v Brazílii, Mexiku nebo Panamě. Také Latinská Amerika s tragédií silně rezonovala, jméno Lidice v ní dávali rodiče svým dcerám. Ženy pojmenované po vypálené obci ale lze najít po celém světě – od Kanady přes Irsko po Turecko.
Tragédie vypálených obcí zasáhla také československé vojáky v zahraničí. Například příslušníci 1. samostatného československého polního praporu v Sovětském svazu vyhlásili sbírku, za jejíž výsledek následně pořídili dva tanky, které nesly jména „Lidice“ a „Ležáky“. Později k nim přibyl i tank „Jánošík“.
Osud středočeské vsi se také už v roce 1942 dočkal prvního filmového zpracování. Jen o rok později měl premiéru další snímek Tichá ves, který natočil režisér Humphrey Jennings ve waleské hornické vesnici Cwmgiedd. Její obyvatelé na sebe sami vzali role Lidických. „Horníci se tak vžili do svých rolí, že se díky jejich hereckým výkonům na plátně vytrácí dělicí linie mezi tím, co je skutečnost a co fikce. Účinek na diváka je díky tomu mimořádný,“ uvádí Památník Lidice.
Konec druhé světové války pak přinesl požadavek na zúčtování s válečnými zločinci. Nejznámějším byl Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku. Během jednání několikrát zaznělo jméno středočeské obce a šokovaným divákům byly promítnuty i záběry, které nacisté při vyhlazování natočili. Masakr byl u soudu nazván „jedním ze zločinů, který nikdy nezmizí z paměti lidstva“.
Konec války ale také přinesl možnost obnovy obce. Každá lidická žena a dítě měly nárok na rodinný domek v nových Lidicích, které vyrostly vedle místa tragédie, kde dnes stojí památník. V roce 1947 do Československa přijeli zástupci Lidice shall live, aby předali peníze, které vybrali na obnovu ve sbírce. Barnett Stross byl za svůj přínos oceněn nejvyšším státním vyznamenáním, řádem Bílého lva.
Stross také vedl iniciativu k vybudování největší růžové zahrady na světě s 23 tisíc keři z celého světa, které propojily staré a nové Lidice. Právě růže se tak stala symbolem obnovení vyhlazené obce.
