V Česku se podíl vojákyň v armádě za posledních dvacet let zvednul a jejich současný počet, přes tři a půl tisíce, je v historii samostatné České republiky nejvyšší. Pomalu přibývá i žen s nejvyššími hodnostmi. V sobotu získala česká armáda v osobě Zuzany Kročové druhou generálku, která je zároveň první rektorkou v historii Univerzity obrany. S rozvojem technologií a vývojem úkolů a funkcí, které armáda plní, přibývá vojákyň i ve světě.
Kročová je po jmenování prezidentem Milošem Zemanem druhou českou armádní generálkou po Lence Šmerdové. Také je ovšem první ženou v čele Univerzity obrany v Brně. „Že jsem rektorka, může být pro potenciální uchazečky o studium inspirací nebo zárukou, že je tady nikdo nebude diskriminovat nebo podceňovat na základě toho, že jsou ženy. Přestože jsem přesvědčená a z vlastní zkušenosti vím, že nic takového se tady neděje a nedělo ani předtím,“ řekla Kročová.
Do konce druhé světové války (až na výjimky na východní frontě) nebylo pro ženy v tuzemsku možné vstupovat do armády, ani se vzdělávat na vojenských školách. „Bylo tady umožněno ženám dělat kariéru v armádě poměrně pozdě oproti jiným evropským zemím, například Polsku, kde to šlo už koncem první světové války,“ říká historik Vojenského historického ústavu Jiří Plachý.
Na českém území to během první světové války branný zákon vylučoval. „Několik set českých žen ale během druhé světové války přesto sloužilo. V britské armádě, kde tvořily podporu bojujících jednotek na Blízkém východě a v Británii – například jako sestry v nemocnicích nebo řidičky náklaďáků,“ dodává Plachý. V armádě Československa za socialismu pak ženy byly, ale vykonávaly různé technické pozice a prakticky nebylo možné, aby se dostávaly k vyšším hodnostem.
Od srpna 2020 rektorka Univerzity obrany. Uspěla v prvním kole výběru vedení školy. Předtím působila jako vedoucí Katedry molekulární patologie a biologie Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany. Na Katedře molekulární patologie a biologie se zaměřovala na vysoce infekční biologická agens a působila také jako expertka v ochraně proti biologickým látkám. Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, obor fyzikální chemie.
Dnes je zájemkyň a studentek podle Kročové dost. „Máme poměrně vysoký poměr uchazeček o studium, na Fakultě vojenského leadershipu a Fakultě vojenských technologií je to 24 až 26 procent, 27 procent ve všech programech, a například na Fakultě vojenského zdravotnictví je to dokonce 47 procent budoucích vojenských lékařek. Stejný podíl žen je i mezi studenty jednotlivých fakult. A ženy představují více než jednu třetinu všech zaměstnanců Univerzity obrany,“ uvedla.
Univerzitu obrany vystudovala například vojenská pilotka Eva Popelářová. Vzpomíná na to, jak náročné bylo přijímací řízení. Pro ženy a muže jsou podmínky k přijetí na obor samozřejmě stejné. Některá vyšetření trvala prý i tři dny. „Přísná kritéria pro přijetí jsou u všech vyšetření, nicméně je obecně známo, že se nejvíce vyhazuje na prohlídce u očního, kde nejsou povolena žádná omezení, anebo na psychotestech,“ popisuje.
„Poslední překážkou byly přijímací zkoušky z matematiky, angličtiny a tělocviku. To jsem také splnila a s dalšími patnácti kluky jsem se dostala jako jediná holka na obor vojenský pilot,“ dodává.
Před zahájením létání musí piloti a pilotky absolvovat například výsadkářský kurz – tři samostatné seskoky padákem. V „klučičím kolektivu“ se Popelářová cítila dobře a při studiu ani později v práci se nesetkala s tím, že by ji někdo podceňoval proto, že je žena.
Po vystudování bakaláře začala pracovat. Její spolužáci ještě zůstávali na inženýrské studium. „Ale já se rozhodla, že už chci létat, na což bakalář bohatě do hodnosti kapitána stačí, magisterské studium studuji dálkově na ČVUT,“ říká dnes už jednatřicetiletá matka dvou dětí. „Tady byl vlastně jediný rozdíl mezi námi, já odešla po bakaláři i kvůli tomu, že jsem chtěla mít v budoucnu rodinu a také si předtím ale něco odlétat, kdežto muži to mají v tomto jednodušší, těm se s dětmi kariéra nepřeruší,“ zmínila.
Některé armády, speciálně jednotky OSN nebo Kanadská armáda, v současné době už odlišnosti mezi životními dráhami mužů a žen řeší, a aby ženy přilákaly a udržely, snaží se vycházet jim vstříc – například nabízejí matkám speciální kratší nasazení na mírových misích.
Síla vs. technika
„Náplň práce vojenského pilota spočívá hlavně v plnění součinnostních úkolů, jako je například provádění vzdušných výsadků a přeprava cestujících. A dále držení pohotovostí – služba pátrání a záchrany pro případ havárie letadla, dále třeba přeprava transplantačního lékařského týmu pro IKEM a v neposlední řadě letecká záchranná služba,“ popisuje Popelářová práci pilotů a pilotek. Nejvíce ji těší právě pilotovat leteckou záchranku. „To považuji asi za nejzajímavější, nejnáročnější a hlavně nejsmysluplnější,“ říká.
Spolu se studentkami a absolventkami stoupá také počet vojákyň, v posledních dvaceti letech se jejich poměr v armádě zvýšil z osmi na třináct a půl procenta a jejich současný počet k prvnímu lednu letošního roku – 3563 – je historicky nejvyšší v Česku.
Dříve hrála v armádě velkou roli síla. Dnes ji dokáže vykompenzovat moderní technika, která hraje mnohem větší roli spolu s informačními technologiemi. „Všechno je elektrizované, prosazují se bezpilotní autonomní systémy. Například řídit vojenskou techniku už není tak fyzicky náročné, to se týká moderních kolových vozidel i bojových pásových vozidel,“ říká nově jmenovaná brigádní generálka. Kromě fyzické síly se dnes u příslušníků a příslušnic cení i jiné přednosti.
„Ženy v armádě někdy dokážou být racionálnější nebo ctižádostivější než muži, dotahovat úlohy do konce. Proto jsou i veliteli velmi ceněny. U nás na univerzitě byla na to téma nedávno i udělána studie,“ popisuje Kročová. Další věc, která se dnes v armádě také počítá, je vzdělání. Vzděláváním si lze v armádě zvyšovat kvalifikaci i hodnosti. Velitelky vzdělání potřebují stejně jako manažerky v jiných odvětvích.
Zvyšování počtu žen v armádě souvisí také s vyvíjející se strukturou a úkoly armády. Nejvíce žen v české armádě, 841, je bez odbornosti, dále je pak 506 žen v armádním zdravotnictví, následuje logistika (394) a lidské zdroje (204). Relativně hodně žen má také odbornost ochrana informací, kybernetika, kryptografie a utajované informace. Mezi vojákyněmi ale najdeme také psycholožky, právničky, ekonomky nebo odbornosti humanitární služba (sedm žen) a duchovní služba (jedna).
Z klasičtějších odborností více zaměřených přímo na boj v české armádě podle dat ministerstva obrany v současnosti slouží dvě řidičky tanku, 27 dělostřelkyň, 13 vojákyň s odborností výsadkovou, 62 žen se specializací na bojovou pohotovost a mobilizační plánování nebo čtyři členky armády s odborností na průzkum.
Empatie a komunikace
Vojáci a vojákyně dnes jen nebojují. Potřebují také třeba budovat důvěru a získávat informace. „Během hlídkování se mohu zařadit mezi muže, ale na druhé straně pak mohu přijít do kontaktu s místními ženami a dětmi, aniž bych byla vnímána jako hrozba,“ řekla britskému listu Economist, který se tématem žen v armádě nedávno zabýval, kapitánka Lizzy Millwaterová, která dozoruje misi v Mali.
S tím, že důležitá není jen síla, ale hodí se i empatie a komunikace, souhlasí i Kročová. „Určitě, a ženy často mívají tyto vlastnosti velmi rozvinuté, mají velké sociální cítění, už proto, že jsou to matky,“ popsala.
V roce 2011 si americká armáda nechala udělat studii o důvodech, proč někteří afghánští vojáci zaútočili na své západní kolegy. Jedna opakující se stížnost Afghánců na americké vojáky byla, že často narušovali soukromí místních žen během nočních razií. Podle Afghánců měly americké vojákyně citlivější přístup, ze studie vyšly jako více respektující a na oplátku zase více respektované místními.
Budovat důvěru
Rachel Grimesová sloužila v Severním Irsku a v Demokratické republice Kongo. Britskému týdeníku se svěřila, že v Severním Irsku si její kolegové v armádě všimli změny atmosféry v jednotce poté, co nastoupila. Civilisté se prý také začali více zastavovat a dávat se na delší dobu do řeči s vojáky. Potřebu žen v armádě si prý ale plně uvědomila až v Kongu, kde byla na mírové misi OSN.
Tamní ženy se mužů vojáků bály, protože měly s muži v uniformách špatné zkušenosti. Grimesová s místními navazovala kontakty a na jedné schůzce s místními ženami v Eringeti získala informace o tom, odkud a kdy hrozilo nebezpečí napadení.
„Přítomnost žen pomáhá vytvářet na stanovištích méně konfrontační atmosféru, a více žen v jednotkách je spojeno s častějším hlášením agresivního chování vojáků k místním ženám,“ uvedl generální tajemník OSN Antonio Guterres. Stanovisko OSN je takové, že přítomnost vojákyň vedle vojáků zvyšuje sebevědomí ženské populaci v zemích, kde se mírové mise konají. Šíří ideu, že žena může aspirovat na jakoukoli práci.
Třeba vojákyním nasazeným v Libérii se připisuje podíl na tom, že více liberijských dívek začalo chodit do škol a více místních žen se přidalo k policii. „You cannot be what you cannot see“ – nemůžeš chtít být něčím, co nemůžeš nikde vidět, říká jedno anglické přísloví.
Amerika dokonce vysílala do Iráku a Afghánistánu vojenské jednotky nazvané Lvice, které byly složené jen z žen. Jak píše Economist, později se ale stejně ukázalo, že nejlépe fungují smíšené týmy. „Muži jsou samozřejmě v armádě nezastupitelní,“ říká i generálka Kročová.
„Jsou častěji v pozicích velitelů, protože autorita mužů jako velitelů je z psychologického hlediska stále vnímána jako vyšší, ale ženy si tuto pozici časem také samy vybudují,“ myslí si Kročová. A žen ve vysokých šaržích v rámci české armády skutečně přibývá: meziročně je více plukovnic, podplukovnic, kapitánek i nadpraporčic.
- Devět plukovnic, 109 podplukovnic, 212 majorek či 415 kapitánek
