Ateista s židovkou si řekli ano. Od první pražské civilní svatby uplynulo 150 let

Manželství nebylo v historii pro všechny. Tradičně se obřad odehrával před Bohem, a tak sňatku mohlo zabránit třeba netolerované vyznání nebo úplná absence víry snoubenců. Překážku ale překonaly civilní obřady, v Praze byl ten první uzavřen pátého března 1871. Za uplynulých 150 let se svatby přesouvaly z kostelů na úřady a zase zpět, lidé do manželství vstupovali kvůli ekonomickým důvodům, které zmizely po sametové revoluci, kdy se počet sňatků zásadně snížil. A o tom, že manželství není pro každého, se znovu mluví i dnes v souvislosti s homosexuálními páry. Úpravou zákonů se zabývá hned několik poslaneckých návrhů.

Na zažloutlých stránkách nejstarší pražské civilní matriky přibyl první zápis pátého března 1871. Toho dne se nechali na Staroměstské radnici oddat Franz Xaver Löster s Franziskou Littenovou. Šlo o první pár v Praze, který byl spojen manželstvím občanským, nikoliv tím církevním.

Do té doby byla pravidla diktována zejména katolickou církví. S určitým uvolněním přišel na konci osmnáctého století císař Josef II., který uzákonil dosud zakázané sňatky mezi katolíky a evangelíky, jednalo se ale stále o svatby náboženské.

Až na konci šedesátých let 19. století bylo možné uzavřít civilní sňatek mezi snoubenci, kteří nesplňovali podmínky katolické církve. V roce 1870 pak byla občanská svatba stanovena pro osoby, které nebyly příslušníky žádné státem uznávané církve.

Civilní sňatek se tak před 150 lety odehrál právě i mezi Franzem Xaverem Lösterem a Franziskou Littenovou, a to kvůli bezvěrectví ženicha. Zatímco u nevěsty stojí v kolonce vyznání mosaisch, což označuje židovskou konfesi, u ženicha matrika uvádí confessionslos, tedy bez vyznání. Zajímavostí je, že oběma bylo v době uzavření sňatku shodně 47 let. Zda spolu žili už předtím, než jim bylo umožněno vstoupit do manželství, můžeme dnes jen hádat, podle zápisu v matrice se však u obou jednalo o první sňatek.

Podle demografky Univerzity Karlovy Jiřiny Kocourkové ale samotné umožnění civilních svateb žádným velký převratem nebylo, nadále převažovaly náboženské obřady. „Přestože byly uzákoněny občanské sňatky, stále přetrvávaly církevní zvyklosti. Byla uzákoněna i možnost rozvodu, tu ale mohli využívat pouze nekatolíci, pro ty, kdo uzavřeli církevní sňatek, stále platil slib nerozlučitelnosti,“ uvedla ve vysílání ČT24.

Tradičně se snoubenci oddávali před Bohem. Dokládá to i rekonstrukce valašské svatby k 350. výročí založení obce Rusava
Zdroj: ČTK
Autor: Zdeněk Němec

Z kostela na národní výbor

Historický vývoj byl následujících 150 let na českém území značně dynamický a spolu s dějinami se měnila i podoba sňatků. Například po vzniku Československa v roce 1918 byl způsob vstupu do manželství poměrně živým tématem. Zákonodárci nakonec přijali kompromisní předpis, který zavedl možnost civilního sňatku vedle církevního. Tento princip zůstal v zákonech až do roku 1950.

Komunistický režim po únoru 1948 proti náboženství silně vystupoval, což se promítlo i v oddávání. Z historického hlediska bylo většinou nemožné vstoupit do sňatku jiným než církevním (a převážně katolickým) obřadem. Komunisté ale zavedli druhý extrém. Pokud chtěl pár uzavřít manželství, musel tak učinit civilním způsobem.

Svatba hornického učně na národním výboru v roce 1950
Zdroj: ČTK
Autor: Bohuslav Parbus

Svatby v kostele sice byly možné, ale musely se odehrát až po obřadu na národním výboru (tehdejší označení pro městský úřad). Stát s nimi navíc nespojoval žádné zákonné povinnosti. To se sice změnilo v roce 1960, nový zákon ale zároveň umožnil trestat duchovní, kteří by oddali snoubence v kostele před oficiálním sňatkem na úřadu. Hrozilo jim za to až jednoleté vězení. Tento předpis byl platný do roku 1992.

Situace po vzniku České republiky v roce 1993 byla podobná té v roce 1918. Zákonodárci si uvědomovali, že stávající pravidla nutně potřebují změnu, a označili je jako prozatímní. K úpravě však došlo až v roce 1998. Podle zákona je nyní možné uzavřít po sňatku civilním i sňatek církevní, nelze však postupovat v opačném pořadí.

Po sametové revoluci počet svateb klesl

Po sametové revoluci nedošlo jen k právním změnám v oblasti manželství. Významně se proměnilo také množství párů, které si slibují věrnost, číslo rapidně kleslo. Zatímco v roce 1990 se uskutečnilo 8,8 sňatku na tisíc obyvatel, zhruba od roku 1996 se toto číslo pohybuje okolo pěti. Vůbec nejméně sňatků bylo v roce 2013, od té doby množství obřadů mírně stoupá.

Podle Jiřiny Kocourkové lze příčiny hledat hlavně v proměně fungování společnosti, před rokem 1990 byly svatby motivované převážně ekonomicky. „Pro většinu to znamenalo jedinou možnost, jak se osamostatnit od rodičů. Přispívala k tomu i rozsáhlá státní podpora, kdy teprve ženatí nebo vdané mohli mít nárok na získání bytu. Pro mladé lidi bylo víceméně nutností sňatek uzavřít,“ popsala.

Sňatky a bilance manželství
Zdroj: ČSÚ

V současnosti podle ní o vstupu do svazku rozhoduje zejména kvalita partnerského vztahu. Jako paradox přitom označila, že ačkoliv počet manželství se snižuje, dochází k jeho idealizování. Každý se zkrátka snaží najít dokonalého partnera. Došlo ale také ke změně hodnot, společnost podle Kocourkové směřuje více k individualismu. „Pro tento typ člověka je velmi těžké se rozhodovat a k něčemu se celoživotně zavázat. Často rozhodnutí nejsou schopni učinit právě z toho důvodu, že jsou si vědomi této křehkosti,“ uvedla.

Prodlužuje se navíc také střední délka života a mladí lidé odkládají uzavření sňatku na vyšší věk. V roce 1990 se muži ženili v průměru ve 24 letech, v roce 2019 to bylo už přes 32 let. Ženy se z průměrného věku 21,4 roku posunuly téměř na 30 let.

Že lidé na začátku devadesátých let vstupovali do svazků opravdu brzy, značí i srovnání s minulostí. Podle demografky Kocourkové bylo zvykem, že obřad se neodehrál před pětadvacátými narozeninami. „Muži spíše později, ve věku 29 až 30 let. Hlavní podmínkou byly dostatečné finanční zdroje, aby mohli vůbec začít žít,“ řekla. 

Od roku 2006 mohou lidé vstupovat i do registrovaného partnerství

Před 150 lety bylo umožnění civilního sňatku významným krokem. Z nedávné minulosti se jako podobně revoluční jeví možnost obřadu mezi lidmi stejného pohlaví. Registrované partnerství je v Česku možné uzavírat od roku 2006. Po několika neúspěšných pokusech prošel rok předtím návrh zákona Poslaneckou sněmovnou i Senátem a jeho přijetí nezabránilo ani veto tehdejšího prezidenta Václava Klause, které přehlasovali poslanci.

Do konce roku 2019 uzavřelo registrované partnerství přes tři a půl tisíce párů. Ze svou třetin šlo o svazek mezi muži, v poslední době ale přibývá také ženských dvojic. O zrušení požádalo asi devět set párů.

Po registraci mohou partneři například získat informace o zdravotním stavu druhého, mohou také jako v manželství dědit. Nemají ale společné jmění či nárok na vdovský a vdovecký důchod. Sirotčí penzi nemusí dostat ani jejich potomek. Taktéž děti registrovaných partnerů mohou mít oficiálně jen jednoho rodiče, což může způsobit komplikace při úmrtí nebo při rozchodu.

Navíc zatímco zákon umožňuje adopci jednomu člověku homosexuální orientace, po registraci tuto možnost partneři neměli. Předpisem se však v roce 2016 zabýval Ústavní soud a ustanovení vyškrtl.

O tom, zda je manžeství svazkem jen mezi mužem a ženou, se přou i poslanci

V parlamentu se proto diskutuje o zrovnoprávnění manželství. Jeho uzákonění pro stejnopohlavní páry podle průzkumu agentury Median z loňského ledna podporují dvě třetiny Čechů a souhlas mírně roste.

Sněmovna začala návrh zákona na zrovnoprávnění podmínek, který předložilo 46 poslanců ze šesti sněmovních klubů, projednávat v listopadu 2018. Od té doby však zákonodárci o předpisu nebyli schopni hlasovat. Stejně tak dopadl i protinávrh 37 poslanců na výslovné ukotvení manželství jako svazku mezi mužem a ženou, který by měl podle předkladatelů ochránit rodinu.

Návrhy však stále leží v dolní komoře a není jisté, jestli o nich poslanci do podzimních voleb budou schopni rozhodnout.