Newsroom ČT24: Balkon revoluce
„Tváří v tvář národu, vědomi si názoru našich členů, vycházejíce z našich humanistických kořenů a tradic jsme nuceni jasně a veřejně vyjádřit svůj zásadní nesouhlas se zákrokem bezpečnostních složek proti účastníkům páteční manifestace konané k uctění památky studenta Jana Opletala,“ psalo se v pondělí 20. listopadu v deníku Svobodné slovo.
Šlo o prohlášení Československé strany socialistické, která deník vydávala. Právě díky dohledu jedné z mála povolených nekomunistických stran nebyl tento titul pod přísnou kontrolou ústředního výboru KSČ – a právě díky tomu si mohl dovolit otisknout projev nesouhlasu, který byl v tehdejších oficiálních médiích výjimečný.
Zveřejněné prohlášení se začalo rychle šířit. „Byla to bomba. Protože do té doby o tom referovali jen v Hlasu Ameriky, v BBC a v Rádiu Svobodná Evropa,“ vzpomíná Karel Sedláček, tehdejší zástupce šéfredaktora Svobodného slova. „Lidi to začali kopírovat, a když jsem šel ráno do redakce, tak jsem strnul, protože svatý Václav už byl plný plakátů a taky kopií toho prohlášení. Někdo to nazvětšoval. A bylo to přibité sešívačkou na stromech,“ popisuje.
Klíč k balkonu půjčil šéfredaktor Lidového nakladatelství
Svobodné slovo se tak stalo jedním z prvních titulů, které o dění v tehdejším Československu informovaly otevřeně. „Z deníků, které začaly informovat jinak už od pondělka, tak to byly tři: Mladá fronta, Lidová demokracie a Svobodné slovo,“ říká historik a spisovatel Jan Halada, pedagog Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Podle něj právě Svobodné slovo přinášelo nejvíce faktů.
Další významnou roli Melantrich sehrál už o den později, během demonstrace na Václavském náměstí. Jeho redaktoři totiž zajistili místo, odkud by mohli zástupci disentu k demonstrujícím promluvit. Stal se jím balkon budovy, ve které vydavatelství sídlilo. Nebylo to ale tak jednoduché.
Patro, ke kterému balkon patří, totiž nebylo Melantrichu, ale obývala ho redakce knižního Lidového nakladatelství. Tam tehdy pracoval jako šéfredaktor právě Jan Halada.
„Přišel za mnou Dušan Provazník, což byl můj kamarád a kolega, ale hlavně člověk, který musel vydávat věci pod cizím jménem, a říká, že by potřebovali velký balkon. A protože já jsem byl jediný, kdo měl od toho klíč, tak jsem mu ten klíč půjčil,“ vzpomíná Halada. „Bylo to úplně banální a prosté – půjčil jsem to kamarádovi. A ono to dopadlo dobře,“ dodává.
Havel mě tahal za svetr, vzpomíná novinář
Na balkoně mezi jinými řečníky vystoupil také již zmíněný Karel Sedláček, kterého redakce vybrala, aby demonstrujícím poděkoval za podporu. Jedním z důvodů bylo to, že jako novinář začínal v rozhlase, ale po roce 1968 z něj musel odejít. Jeho hlas tedy mohl být lidem známý právě z doby, kdy začala sovětská okupace.
„Když jsem přišel na ten balkon k tomu mikrofonu, tak jsem si uvědomil, že je to vlastně vrchol mojí profesionální kariéry. Že se uzavřel takový oblouk – od toho mikrofonu v rozhlase k tomu mikrofonu tady na balkoně,“ vzpomíná Sedláček.
Ještě ale nebylo vyhráno, dodává. „Za mnou stáli Bartoška, Petr Čepek a samozřejmě Václav Havel. Stál za mnou a já měl svetr. A on mě tahal za šos a říkal: Mluvte rychle, než nám StB vypne proud. Měl pravdu, protože kdyby vytáhli tu hlavní zásuvku nebo ten jistič, tak jsme zhasli – a možná bylo po revoluci,“ vypráví bývalý novinář.
